Admiral Ra

Podle vyprávění Lucie Rešetarové připravila Marcela Klingorová, foto Aneta Hnyková, publikováno: 2.2. 2012

Líbivý hnědák po ruských rodičích Magnon a Argentina je dalším z plnokrevníků, kterým se závodní kariéra obloukem vyhnula. Do dostihu zamířil pouze jednou, jako tříletý. Navzdory tomu, že ho 17.srpna 2003 v Karlových Varech čekal životní debut, naordinovala mu trenérka ing.Baštová dostih II.kategorie na 1.400m. Zatížený pouhými 53,5 kily nosil nejnižší váhu v celém poli a do jeho sedla vyhoupla Lucie Větrovcová. Závažný problém, který výrazně ovlivnil hřebcův výsledek, bylo pozdní odskočení ze startovacího boxu. Na své soupeře Vademeca, Silnara, La Magnificu a dalších jedenáct záhy nastřádal pětidélkové manko. Dostihová komise udělila trenérce výstrahu na nedostatečnou připravenost koně do dostihu a Admiral Ra byl diskvalifikován. Odešel z dráhy, usídlil se na západě Čech v soukromé stáji Naděje Kopaniny u Aše a na svoji nevydařenou premiéru rychle (a rád) zapomněl.

obrázek - Admiral Ra
Admiral Ra

Další vyprávění patří Lucii Rešetarové, která je společně s rodiči majitelkou Admirala Ra. „Na koni jsem začala jezdit ve svých 11 letech. Pořídili jsme si obrovitou isabelu Camélii, která měla výborný charakter, ale bohužel sloní nohu. Naučila mě veškeré základy v ježdění i v ošetřování koní. Postupem času mé sportovní ambice rostly a já toužila jezdit na oficiální závody. Zdravotní stav kobylky to nedovoloval a naši mi nabídli, že bychom si pořídili ještě jednoho sportovního koníka. Nějakého levnějšího, ale zdravého, kterého bych si připravila na parkury. Nechali jsme se inspirovat myšlenkou, že plnokrevníci jsou velmi učenliví a citliví koníci a pokud jim věnujete tu správnou péči a dostatek času, stanou se věrnou součástí vašeho života. Dostali jsme kontakt na majitele koníka, který byl kvůli absenci rychlosti z dostihů vyřazený. Jeli jsme se na něho podívat. V boxe stál krásný tmavý hnědák menšího vzrůstu. Pětiletý hřebec s velmi nedůvěryhodným pohledem. Po předvedení jsem si ho vyzkoušela pod sedlem. Měl pohodlné chody. Poté jsme ho ještě vzali do haly, abychom viděli, jak bude skládat nohy nad překážkou. Má-li nějaké předpoklady pro vyšší sport. Admíka jsem si zamilovala a odvezla si ho domů.

Po příjezdu do stáje, tehdy ještě v Krásné u Aše, začal hrozně vyvádět. Měli jsme výběh se třemi hříbaty - hřebci. Jeho chování bylo čím dál víc neúnosné. Byli jsme nuceni vykastrovat ho. Byl pěkný divoch. V boxu velmi nedůvěřivý, nervózní, stále ve střehu. Venku byl mnohem víc vyrovnanější a poslušnější. Trvalo dlouho, než jsme si (v boxu) oba začali důvěřovat. Zpočátku mu hodně vadilo uždění. Byl velice citlivý na nátylku za ušima. Musela jsem být hodně opatrná a jemná. To samé platilo při dotahování podbřišníku. Uvědomila jsem si, jak velký kus práce máme před sebou. Postupem času jsme si na sebe začali zvykat, začali jsme trénovat od úplného začátku. Práce přes kavalety trvala docela dlouho. Přiježďování a nasvalování také vyžadovalo svůj čas. Admík byl hodně ztuhlý. Také nám dost dlouho trvalo, než jsme našli vhodné udidlo. Určitě jsem si prošla chvilkou, kdy jsem této koupě litovala. Říkala jsem si, že jsem špatně odhadla situaci a přecenila své jezdecké zkušenosti. V té době mi bylo 15 let a měla jsem velké oči. Ale dneska jsem šťastná za to, že jsem si vybrala právě Admíka. Je to citlivý koník. Věřím, že za dobu, co jsme spolu ,jsme si získali jeden druhého. Na uši si nechá v pohodě sáhnout, dotahování už také není žádný problém, čištění v boxu již máme v oblibě oba, zvedání nohou není žádný problém. Stali jsme se věrnými kamarády.

obrázek - Admiral Ra
Admiral Ra

A jak to s námi vypadá po sportovní stránce? Na parkurech se pohybujeme mezi Z-ZL. Že je velmi citlivý a vnímavý, jsem zjistila, když jsme byli na závodech v Horách. Na opracovišti jsme oba dva špatně odhadli odskok a skočili jsme do metrového oxeru. Byla to celkem bolestná záležitost. Po tomto nemilém zážitku jsme se museli vrátit na samý začátek. Admík ztratil veškerou svoji jistotu a zřejmě i důvěru ve mě. Dnes Admík už opět zvesela skáče. Věřím, že by skákal i výš, kdyby měl pravidelnou práci pod odborným dohledem. Bohužel studuji vysokou školu v Liberci a do Aše to mám daleko, takže se vidíme zhruba jednou za tři týdny. Když přijedu domů, tak si raději oba dva vyjedeme ven do lesa a na louku.

Systematické práci věnuji prázdniny, ale moje sportovní ambice už nejsou takové, jako dříve. Člověk se vyvíjí a hodně věcí přehodnocuje. Teď jsem šťastná, že mám koníka, kterému můžu maximálně věřit. Je velice spolehlivý na Hubertovy jízdy a prostě ho mám hrozně moc ráda. Díky vlastním zkušenostem s ním tvrdím, že když plnokrevníkům věnujete dostatek času a potřebnou trpělivost, budou vám to vracet po zbytek jejich života.“