Adular

Napsala Iva Šustková, upravila a doplnila Marcela Klingorová, foto archiv majitelky a Věry Markové (www.veramarkova.com), publikováno: 19.11. 2009

obrázek - Adular
Ve výběhu © V. Marková

Narodil se 2.6.1989 v Zooparku Chomutov z rumunské matky Ancona po britském otci Lorencio. Datum kastrace neznám, ale podle toho, jak se někdy choval a chová, si mohu jen myslet, že to bylo později. Rád si i ve svých 20 letech hraje na hřebce... Je to smíšený bělouš – když jsme ho koupili v listopadu 2000, tak měl pár hnědých ťopek na krku, hřbet a břicho čistě bílé a záď grošovanou. Dnes je to spíše tzv. pstružák nebo červený bělouš – celý bílý s množstvím hnědých ťopek.

Adísek mně byl odprodán jako pohodový hobby koník (mj. se štíplým kopytem), který nás bude 3 hodiny vozit po lese. Charakterní to on zase je, ale jak viděl pole, tak jsem pokaždé jenom stačila "zvednout zadek" – stehnový sed a "davaj", jen vítr svištěl v uších. Jako laik – tedy hobby jezdec, jsem si myslela, že ho unavím cvalem do kopce, sem a tam a zase zpátky. Jenže pak mi konečně někdo řekl, že u plňasů nemám šanci. Zvlášť, když jsem se dozvěděla, že se kvalifikoval na Velkou, takže běhal v tréninku 10 km. Kvůli jeho šlachám však nebyl na start puštěný. Majitel ho prodal prý kvůli tomu, že odmítal startovat po incidentu v Pardubicích, kde přešel překážku jako první, ale upadl a celé pole koní se přes něho přehnalo. Tak, že měl uzdečku na hlavě rozmlácenou... Asi si prožil své. Jednak zmatek v hlavě – nejdříve rovinné dostihy, pak 2 roky parkury, poté steeply. Když jsem šla poprvé kydat a vzala do ruky lopatu, chudák zalezl dokouta, oči navrch hlavy a se srdcem v krku očekával, co se bude dít. Jak mi ho bylo líto! Strašně dlouho trvalo získat si zpátky jeho důvěru – neexistovalo přejít vysokou trávu, bahnitý terén a do vody šel až za jinými koňmi, ale po roce přemlouvání. On ho totiž "žokej" prý vždy po tréninku přivázal ke keři do řeky, šel do hospody a milého koníka odvazovali cizí lidé v noci a vedli ho domů! K horsmenashipu jsem se bohužel dostala až o 6 let později, takže kamarádka s ním snad půl roku chodila jen krokovky, aby věděl, že nedostane bičem, když nepoběží apod. Dnes je z něj téměř vyrovnaný koník a pohodlné křesílko, což ostatně býval vždy. I když je v kruhovce naprosto důvěřivý a nechá si udělat všechny možné strašáky, zabalit se do plachty, stejně občas pokukuje, jestli někde nečíhá tygr, kterého já nevidím, aby nás všechny před nebezpečím zachránil….Když se to umí (já to neumím), tak hezky skáče. Hodně ho zklidnil náš další koník Chetty, na kterého vždy v zatáčkách čekal.

obrázek - Adular
jako učitel

Jeho nohy jsou téměř trvalý problém. Musím zaťukat – již rok a půl v pohodě – jen oděrky, protože si na své nohy vůbec pozor nedává! Každou chvíli také usne a žuchne na zem... Při své závodní kariéře měl pálené šlachy. Už u nás mu muselo být vazivové pouzdro na přední noze operováno – něco tam bylo strostlé. Velký problém nastal, když ho Bejba kopla do pravého karpu. Po asi 3 týdnech beznadějného vytahování tekutiny z "kolena" a kulhání, kdy mu veterinář chtěl dát dren (a to by zase nesměl ven z boxu), jsme konečně objevili mladého pana doktora Kubáta (praxe z Kalifornie), který se mu perfektně věnoval. Hned chodit ven a zatěžovat. Vše bylo (a dosud je) v pořádku. Jemu vděčíme, že tu Áda ještě je. Pan Kubát mu úspěšně odoperoval i rakovinový útvar u kořene ocasu. Je to asi 5 let a je to O.K.! Občasné pokulhávání spraví MMS a kostival, nějaký otok potom kaštan a teplá bandáž, což jsme letos v zimě vůbec použít nemuseli.

Adíkova konečná?

obrázek - Adular
jako učitel

Dlouho jsem váhala, zda o události z podzimu 2009 napsat, či ne. Není to příjemné psaní, ale má zatím dobrý konec. A také si myslím, že by následující řádky mohly třeba jen v něčem pomoci jiným koníkům i jejich páníčkům. A také proto, že se množí dotazy od známých i neznámých (díky webu Věrky Markové), co se vlastně stalo... Tak tedy: 22.10. jsem koníky přepustila z menší pastviny na jejich nejoblíbenější - tu největší, co máme. Začali lítat jak pominutí, vyhazovat, stavět se na zadní. Byl na ně krásný pohled, až ... Adík chtěl samozřejmě stačit těm mladším, chvílemi měl všechny 4 nohy nahoře a byl jak na pérkách. Bohužel to v jedné z divokých zatáček nevyšlo - podjel mu zadek a jel po břiše tak, že táhl pravou zadní nataženou za sebou. Lekla jsem se. Oprávněně. Vstal, ale nebylo to ono! Měl ohnutou spěnku a táhl ji bolavě za sebou. Později jsem si všimla, že vlastně tahá za sebou celou nohu a když jsem si ho vzala v kroku v kruhovce, bylo jasné, že nohu neohýbá v hleznu a tahá ji jak dřevěnou. Nejdříve jsemmazala spěnkový kloub, pak hlezno, které měl vepředu oteklé a hřálo. Když jsem ho asi za 3 dny vedla na vodítku a zastavili jsme na louce, jen lehce jsem se mu podívala na zadek. Jak je zvyklý rychle si ho schovat (toto cvičeníčko z horsemanshipu mu jde ze všech nejlíp), uskočil a podklesly mu obě zadní nohy, že se z toho nemohl vyhrabat. Nakonec zase stál, ale očividně byl dost překvapený a zaskočený.To mě vedlo k rozhodnutí...Bohužel na léčení už nejsou finance, dopřát mu klidného usnutí na pastvině a buď pohřbení doma (znáte lidi - za chvíli by mohl mít člověk na krku hygienu s pokutou) nebo odvoz do kafilerie - zase hodně peněz. Nezbývalo, než se rozhodnout - pro to nejhorší. I když jsem pro pláč na oči viděla a nemohla pořádně mluvit, sehnala jsem potřebné tiskopisy a solidního pana majitele toho zařízení (nechci ani to slovo použít), který byl moc chápavý. Domluvili jsme se tak, že přijedeme v neděli podvečer a v pondělí v 6 ráno, dokud bude vše čisté (před ostatními zvířaty), půjde Adísek na svou poslední štaci. Jak "náhodné" - v den Památky zesnulých...V sobotu přijela dcera Verča, aby mě psychicky podpořila a hlavně - rozloučila se s kamarádem. V neděli po obědě raději odjela dříve, než.... To ještě netušila, že jí za 2 hodiny budu do vlaku volat, že Adík zůstal doma!

obrázek - Adular
Ve výběhu © V. Marková

V neděli 1.11. odpoledne tedy přijeli známí s vozíkem. Několik dní předtím jsem s Adulkou nacvičovala nastupování do improvizovaného boxu na louce. Nyní kolem vozidla chodil bez problémů, klidný, s hlavou sklopenou a oddaný. Jakmile měl nakročit dovnitř, raději by se však zabil. Hodinu jsme se snažili co nejšetrněji ho "přemluvit", ale nešlo to. Přervaná lonžka, urvané ruce čtyř lidí. Po půlhodině mi ujely nervy. Musela jsem odběhnout za vůz, aby mě neviděl. On ale stejně věděl, co udělám! Po další půlhodině už jsem to opravdu nevydržela, sundala mu ohlávku a pustila ho zpátky za kamarády, kteří do té doby nervózně pobíhali a přihlíželi tomu nechtěnému divadlu.

Adular nás přesvědčil, že tam, kam jsme ho chtěli odvézt, nepatří. Prostě se rozhodl, že u nás dožije. Ať je to jak je. Od té chvíle mě neustále přesvědčuje o tom, že bylo dobře, co jsem nakonec udělala. Za dva dny popoběhl za senem, také se vyválel v jeho oblíbeném bahně - to bylo poprvé, co jsem z toho měla upřímnou radost. Včera při vykročení do jednoho kopečku, co na pastvině je, dokonce i tu nožku v hlezenním kloubu trochu pokrčil. Stále ji popotahuje za sebou. Jde-li o natržený sval, bude se Adík dávat dohromady dlouho. Začala jsem podávat od Farnamu MSM Ultra, což pomůže od bolesti i k hojení. To jsem měla již dlouho koupené pro případ potřeby a ejhle, jak se hodí. Rozhodli jsme se sundat podkovy a pěkně vystrouhat. Prodáme sedlo a necháme Adíska ťapkat po pastvinách, dle jeho uvážení. Musím říct, že jsme byli naprosto hotoví. 4 dny jsem pořádně nespala (Jarda jakbysmet), v neděli se přidaly zažívací problémy. Nešlo to jinak, neustále jsem myslela na jeho laskavé korálkově černé oči, na vyjížďky či procházky s ním, pravda, kolikrát poněkud rychlejší, na jeho leknutí se motýla či mochomůrky v trávě právě při nejlepším cvalu, který byl maximálně pohodlný, na jeho usínání ve stoje - pysk a následně celé tělo hroutící se k zemi a jak to v polospánku vyrovnával. Stal se z něho náš nejspolehlivější koník, který trpělivě vozil všechny umělce i neumělce, návštěvy včetně dětí a nikdy s nimi nic neprovedl. Prostě zlatíčko, které nám hodně moc důvěřovalo a já se mu teď chtěla takto odměnit. Také jsem s ním začala zkoušet ze sedla věcičky dle kurzů Vaška Bořánka a musím říct, že byl na zahozené otěži krásně vyklenutý, hlavičku začal sám strkat do obratů i dokonce couval s hlavou dole a rovně. To byly velké úspěchy, které se nám začaly letos dařit. Sice měl vždy trochu nateklé zadní nohy, ale mazáním a volným pohybem se to ztratilo a byl vyloženě spokojený. Když jsem ho delší dobru neměla pod sedlem a on viděl, že pracuji s těmi mladšími, vlezl do kruhovky a koukal skrze ni na louku, kde jsem jezdila na Baby, jako by říkal, že chce taky.

Plňásky určitě neházejte do starého železa, ale chce to zkušenějšího člověka s pevnou, ale velice citlivou rukou a otevřeným srdcem.

Adular byl bohužel dne 6. dubna 2010 navždy uspán. Čest jeho památce!