Arctonika

Napsala Jan Vedral a Marcela Klingorová, foto Eliška Vanišová (www.eliskavanisova.com) a Zenon Kisza, publikováno : 2.12. 2009

Je to snad moje prokletí. Pěkný výrazný ryzák se většinou stává okamžitým objektem mého zájmu. To se přihodilo také u Arctoniky. Do loňské sezóny jsem si její krásy užívala při běhání na dráze, později jsem si jí všimla při zcela jiné příležitosti – při listování časopisem Koně a hříbata. Ráda pročítám příspěvky Václava Vydry a protože jsem na ilustrační fotografii z několikadenního putování Arctoniku opět objevila, dovolila jsem si oslovit jejího majitele pana Jana Vedrala, aby nám o své kobylce, která se jako spolehlivá překážkářka neztratila před 2 lety ani v zahraničí (v Grossetu 3.místo, v Pise 5.) prozradil něco víc. Jemu tedy patří následující slova: Arctoniku mám od ročka a dostihy běhala v barvách stáje Conseq, jíž jsem majitelem.

obrázek - Arctonika
Arctonika na Hubertu

Nejdříve byla u trenérky Růžičkové a později u Vaška Luky mladšího. Na dráze to byla vcelku užitečná kobylka, která dokázala dvakrát zvítězit (jednou v Pardubicích a jednou v Mostě) a 15x se umístit na dotovaném místě, jak na rovinách, tak na skocích a to na různých závodištích (např. druhá ve dvou letech v Pardubicích na rovině v dostihu I. kategorie, druhá na skocích v Švýcarském Aarau). Hobby koněm se stala náhodou. Loni na podzim před parforsním honem v Drahenicích mi zakulhal Volt (také penzionovaný dostihák), na kterém jsem obvykle akce, kde se hodně skáče, absolvoval. Rovněž Century Day, kterého jsem měl v zásobě, nebyl úplně fit. Tou dobou měla již Arctonika po sezóně a vzhledem ke klesající výkonnosti jsem se ji snažil prodat (byla již přihlášena na Pardubickou dražbu dostihových koní). Drahenických honů jsem se ale opravdu chtěl zúčastnit, a tak mě napadlo, že bych mohl vzít Arctoniku. Sice se to zdálo dost šílené jet parforsní hon s koněm, který ještě před třemi týdny běžel dostih, ale od trenéra Luky jsem věděl, že Tonka je dobře jezditelná, že spolehlivě skáče a že je zdravá. Tak jsem to vyzkoušel a šlo to. Dala se držet a krásně skákala. Problém byl pouze v tom, že byla zvyklá odcválat v tempu tří a půl kilometrovou steeplechase, ale ne dvaceti kilometrový hon. Takže jsem v půlce musel zastavit. Nicméně jízda na ní se mi moc líbila a navíc Volt, do té doby číslo jedna, musel na operaci do Heřmanova Městce, po které mi doktorka Mezerová doporučila, abych jej už na hony nebral. Rozhodl jsem se – Arctoniku si nechám. Od té doby ji pravidelně jezdím (dlouhé vyjížďky do přírody) a vzal jsem ji i na ten zmiňovaný týdenní výlet s Vaškem Vydrou. Samozřejmě byla na Custerovi a na všech podzimních parforsních honech. Je úžasná, jezdím ji jen na ohlávce a reaguje i na velmi jemné pobídky. Na začátku měla problémy třeba brodit potoky, ale to už umí. Stále ještě dost nerada zdolává příkopy a je těžké ji dostat dolů ze strmého srázu, ale určitě se to naučí, stejně jako se to naučili jiní.

obrázek - Arctonika
Arctonika s majitelem na Hubertu © E. Vainišová