Bacuri

Napsala Jana Mynaříková, publikováno: 9.5. 2007

Když jsem jako malá začala navštěvovat stáj v Doubravách, stala se mojí láskou, snad tou největší koňskou, právě má Bacuri (Beldale Ball - Bantuverdi, Monteverdi) narozená v roce 1996.

Nádherná, vysoká, tmavá hnědka bez odznaků, která byla právě v tréninku. Dodnes se pamatuji na to, že když jsem k ní pokaždé přišla, byla jsem tak malý prcek, že jsem rukama nemohla dosáhnout na její hřbet. To jsem si pak říkávala, že takového koníka bych si snad ani neosedlala. Do Bacuri jsem se zamilovala na první pohled, takového koně, který se člověku vryje do srdce, člověk pozná již při prvním kontaktu. Jako nová ve stáji jsem si mohla nechat o svezení na velkém koni jen zdát, i když jsem tam chodívala pomáhat již delší dobu. Přesto jsem měla možnost si občas zajezdit na tamější huculce Aidě, která tam je snad i dodnes.

Jednou si zajezdit na Bakuře byl můj největší sen, ale vlastně mi stačilo být jen s ní, pořád jen s ní. Když se ona vracela s ostatními koňmi z tréninku, strávila jsem s ní celý den. Byla jsem u ní pořád v boxe, nosila jí mrkvičku, jablíčka a neustále jsem ji čistila, až se leskla, jako kdyby byla mokrá na sluníčku. Občas jsem si u ní sedávala jen tak, abych se na ní mohla dívat jak je krásná. Vedle jejího boxu stála její sousedka, téměř černá Polynésia, která měla čerstvě po vítězství v klasickém St. Leger. Já jsem si vždycky optimisticky při pohledu na Bacuri říkala, že jednou bude jako Polynésia. Možná proto, že Bacuri byla tak nádherně narostlá, vysoká a křivka jejího hřbetu byla téměř identická s hřbetem úspěšné kolegyně Polynésie, jsem jí pořád prorokovala, že jednou bude vyhrávat jako Polynésia. A bude třeba ještě lepší.

Bacuri se mi jako klisna velice líbila, ale hlavním důvodem proč se stala mým nejmilovanějším koněm bylo to, že jsem ji nikdy neviděla se zašklebit. Když se ji čistila, vždy klidně stála a spíše si to vychutnávala jako nějaká stará kobyla. Byla prostě tak hodná a miloučká, že by se jí nikdo nemohl bát.

Později, když uplynulo 3 roku, pamatuji si tak živě první moment, kdy jsem směla s ostatními na vyjíždku. Naše trenérka věděla, že mám Bacurku moc ráda a tak, když mi předávala do ruky uzdečku a sedlo říkající při tom jméno Bacuri, byla jsem v sedmém nebi. Dodnes se pamatuji, jak se mi chvělo srdce a jak jsem dělala vše tak ukvapeně a rozechvěle. Nic krásnějšího jsem nezažila, než moment, kdy jsem poprvé na ni vyhoupla. Sice jsem si na ni už v boxe párkrát potajmu sedla, ale tohle bylo jiné. Věděla jsem, že na ní můžu konečně poprvé oficiálně a hned ven. Byly to opravdu úžasné pocity. Když jsem na ni vyjela ven jako v poslední řadě, trochu jsem se obávala toho, jaká vůbec Bacuri venku pod sedlem je. Přeci jen měla dva roky a půl a byla mlaďoučká, ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Byla pod sedlem velmi hodná a spolehlivá, v životě jsem neviděla tam mladého koně, který nedělá bordel, neleká se, ale v Bacuri člověk měl takovou jistotu. Postupem času jsem již s Bacuri mohla na každou vyjížďku a plně jsem si to s ní vychutnávala. Zamilovala jsem si Bacuri ještě více a byla jsem přesvědčená, že přesně takového koně chci, až budu velká a mít peníze.

Krásná doba trvala asi půl roku, než nastal podzim. Tehdy jednoho sobotního večera jsem jako obvykle trávila čas se svojí kamarádkou Lenkou čas u koní v Doubravách. Když začalo tikat pomalinku na šestou, šla jsem se ještě rozloučit s Bacuri do horní stáje, kde se koně teprve krmili. Začalo se stmívat. Doběhla jsem k Bakurce do boxu, ale při hlazení jsem si všimla, že má jinou ohlávku. Krve by se ve mě nedořezalo. Koním, kteří se prodávali, se dávala ta horší ohlávka! Já se začala ptát, co se děje a hlavně jsem nechtěla slyšet to nejhorší. Bohužel bylo mi řečeno, že si jí mám ještě naposled užít, že pojede pryč. Je prodaná!

Byl to pro mě naprostý šok, věděla jsem, že proti tomu nemohu vůbec nic dělat, ale nechtěla jsem to. Nechtěla jsem, aby mi jí odvedly. Vždyť hlavně kvůli ní jsem do Doubrav spěchala jakmile byl volný čas. Marně jsem doufala, že ona v Doubravách zůstane, budeme spolu a já později uvidím i její hříbátka. Jenže ortel byl vyřčen. Jediné, co si pamatuji, že jsem ji chytla kolem krku a jako malé dítě brečela. Zrovna v rádiu hráli písničku Leaving on a Jet Plane. Slibovala jsem jí, že přesto si ji jednou najdu a koupím si jí, abychom mohly být spolu. Později pro mě dojel táta a já musela ji opustit. To jsem netušila, že jsem ji viděla naposled. Vál chladný podzimní vítr a byla tma.

Plánovala jsem si, že zítra tam poletím co nejdříve, abych ještě stihla udělat poslední fotky a pořádně se s ní rozloučit. Nestihla jsem to. Její box byl ráno prázdný.

První dny bez ní byly hrozné, ale po čase jsem zase začala jezdit ke koním. Nevím kolik času přesně uplynulo, snad několik měsíců, ale na jedné cestě do Doubrav jsem potkala svoji známou, která tam jezdívala také. Zeptala se mě, jestli to vůbec vím. Netušila jsem o co jde, ale pak ta hrozná slova vyřkla: „Bacuri je mrtvá“. U nových majitelů ji pokopala nějaká kobyla a způsobila ji několikanásobnou zlomeninu nohy, proto musela být utracena. V ten moment jsem věděla, že to, co jsem nám slibovala, se již nikdy nesplní. Nikdy si ji nenajdu, nebudu moci koupit, ale ani již neuvidím. Přišlo mi to tak hrozně nespravedlivé, vždyť byla tak mladá a hodná, měla všechno před sebou.

Dodnes na ní vzpomínám a když se hraje písnička Leaving on a Jet Plane, vzpomínám na tu noc, kdy vál chladná podzimní vítr, byla tma a já plakala na jejím krásném sametovém krku.

Tímto bych jí chtěla poděkovat za vše. Za to, že byla taková jaká byla, a že na ní určitě nikdy nezapomenu.