Barbaresco

Autorka Kateřina Mrázová, foto archiv Monika Krausová, Kateřina Mrázová, Altair Valášek, archiv Gabriely Jeníčkové, Marcela Klingorová; publikováno: 19.10. 2014

obrázek - Barbaresco
Barbaresco

S Monikou Krausovou jsem se poprvé setkala jak jinak než u Váňů, v létě roku 1996. Bylo to pár týdnů před jejím stěhováním na Moravu, tedy pár týdnů i před prvním jejím setkáním s Barbarescem. Barbaresco byl jeden z potomků Bonilly. Bonillu znám pouze z Moničina vyprávění, protože o hodných a poslušných koních většinou historky nekolují. A Barbaresco část matčiny nevyrovnané povahy podělil, takže když jej coby ročního a člověkem netknutého mustanga odchytili, nahnali do náklaďáku a přivezli do Světlé Hory, zázrak se nekonal. Ročky přímo z auta rozehnali do boxů a tam se poprvé (a na dlouhou dobu naposledy) podařilo Barbarescovi nasadit ohlávku.

Od té chvíle byl koník nepolapitelný. V boxu panicky cválal do úplného vyčerpání, nebylo možné jej uklidnit, natož chytit. Ošetřovatel nad ním po několika týdnech zlámal hůl a hřebečkův osud pomalu směřoval na jatka. Ostatní ročci již zvládali jak ohlávky, tak i zvedání končetin, zatímco Barbaresco se veškeré lidské manipulaci zarputile bránil a byl schopen přizabít nejen zaměstnance, ale i sám sebe. Monice se drobného ušlechtilého hřebečka zželelo, a že to s ním zkusí ona. Vsadila na intuici, a přestože jí všichni od bláznivého nápadu odrazovali (holka přece nemůže zkrotit magora, na to je potřeba pořádný chlap), Barbaresca si vybojovala a zkusila s ním navázat kontakt zcela jiným způsobem. Hodiny trávila v jeho těsné přítomnosti, aby ji hřebeček přestal považovat za nepřítele, a překřtila jej na "Béruš", protože hanlivé "barbar" se jí nelíbilo.

obrázek - Barbaresco
Barbaresco v dobách dostihové slávy

Béruš si za minutu dvanáct svůj dostihový život nakonec zachránil, byť mu všechno učení trvalo extrémně dlouho. Po půl roce drilování základních návyků vyvstal nový problém, a to kdo hřebce obsedne, protože koník k sobě nikoho jiného než Moniku nepustil. Nebylo jiné možnosti, než že musí právě ona, a tak s Béruš absolvovala veškeré jeho první krůčky. Od obsedání, kdy on byl mrňavý cvrček a ona "pořádná baba" (doslova se pod ní ztrácel), až po finální učení odskočení ze startovacích boxů. Nelehký úděl osobní pečovatelky však přinesl své ovoce a dostihový život Barbaresca konečně mohl začít. Monika z tréninku věděla, že Béruš bude na dlouhé tratě, koneckonců jeden neregistrovaný vytrvalecký dostih si v sedle milovaného Béruš hravě vyhrála. A zde by mohl příběh končit, neboť jejich cesty se po necelých dvou letech rozešly. Béruš již vše potřebné uměl, i první dostihy s cizími jezdci měl již za sebou, a Monika s manželem se odstěhovali na opačný konec republiky, aby založili rodinu.

Často říkávám, že mě a Moniku spojil osud, stejně jako ji i jejího Béruš. O Béruš mi vyprávěla v samém začátku našeho přátelství, ukazovala mi fotky subtilního nohatého a ušatého ročka s bílým nosem a básnila, že si ho třeba jednou koupí. Já coby majitelka koně jsem ji od začátku nabádala, aby si na Bérušku začala šetřit hned, protože stát se přece může všechno, a Béruš se stal členem týmu dřív, než jsem jej poprvé viděla naživo. Výhodou bylo, že Barbaresco stál ve stejné stáji jako Železník, tudíž se snadno hledaly důvody k dlouhým výletům na druhý konec republiky, a setkávání Moniky s Béruš bylo vždy dojemným momentem. On ji pokaždé poznal, a zatímco před námi všemi uhýbal a odmítal se nechat i kdyby jen naoko pohladit, u Moniky vždy hledal útočiště, byť se viděli jednou (výjimečně dvakrát) ročně. Dostihový život je tvrdý chléb a u překážkových koní to platí několikanásobně.

obrázek - Barbaresco
Barbaresco s J. Novákovou před VP 2003

Kariéru Béruš jsme samozřejmě pilně sledovali, častokrát u Moniky doma, kdy se kolektivně držely palce a "našemu Béruš" se fandilo nahlas. Béruš nedůvěru ze strany trenérů kvůli špalkovému kopytu definitivně smetl ze stolu, když v šesti letech vyhrál o příslovečný nos prestižní Cenu Labe a jeho kroky směřovaly do Velké pardubické. V té době o talentovaného skokana projevili zájem i kupci a chvíli to vypadalo, že Moničin sen o odkoupení Béruš zmizí v propadlišti dějin, protože zájemci byli z ciziny a byli ochotni zaplatit. Ale naštěstí se s majitelem nedohodli.Velkou pardubickou běžel Béruš celkem třikrát. Nikdy nezapomenu na atmosféru u Moniky v obýváku, na slzy pro proběhnutí cílem, i když ne vítězně. Béruš Velkou pardubickou dvakrát dokončil, coby hrdý zástupce českého chovu, a v jednom ročníku byl jezdcem zadržen. Nejlepším umístěním ve Velké bylo sedmé místo, ale zde jeho úspěchy nekončí. Kromě Ceny Labe vyhrál i jedničkovou Velkou slušovickou a dařilo se mu i na kratších překážkových tratích. V případě jeho kariéry lze hovořit o smůle, neboť právě v době jeho dostihového vrcholu docházelo ve stáji k personálnímu selhávání, což se na kvalitě přípravy a výkonů koní negativně podepsalo. Pro stáj Malé Morávky obrovská škoda, protože Barbaresco již na předešlé úspěchy nenavázal.

obrázek - Barbaresco
Barbaresco jako učitel

S dostihy se Béruš definitivně rozloučil v roce 2007 a nastal mu provozní život. Hýčkaný osobní pečovatelkou Janou Novákovou, která k němu citově přilnula stejně intenzivně jako Monika, vozil turisty i děti, a pokud nepracoval, tvrdě a nekompromisně velel stádu hříbat. Patřil k ozdobám stáje, byl pro svou milou a plachou povahu velmi oblíbený, a když přišla ona chvíle rozloučení s Malou Morávkou, opět se slzelo. Ale slib je slib, a tak se Béruš naposledy v životě projel dálkově, aby si jej v Pardubicích v květnu 2009 vyzvedla jeho poslední nová majitelka – Monika. Sen se konečně stal skutečností, po deseti letech čekání. Přestože Monika musela Janě odpřísáhnout, že budeme na Béruš hodní, že jej nebudeme honit a že už bude mít opravdový a poklidný důchod, který si právem zaslouží, k malým hříchům občas dochází. Ale může si za ně sám Béruš, protože je zdravý, vitální a až moc pohybu chtivý, takže se znovu stal učitelem. Moničina dcera Štěpánka s Béruš úspěšně absolvovala zkoušky základního jezdeckého výcviku a mají za sebou i první krůčky v nejnižších soutěžích, jak skokových, tak i ve všestrannosti. Ani samotný Béruš nijak nenaznačuje, že by patřil do starého železa. Naopak, občas nám dokáže pekelně zavařit, když si umane, že je ideální čas na honičku, anebo usoudí, že stádo kobylek potřebuje hřebčí zpacifikování. Nikdo mu letos nehádá 19 let a nám nezbude než doufat, že tomu bude co nejdéle a že jeden z happy-endů vysloužilého dostihového koně bude mít ještě pokračování.