Bel Canto

Napsala Marcela Klingorová, foto archiv M. Klingorové, Evy Melicharové a Marcely Šourkové, publikováno: 27. 1. 2012

obrázek - Bel Canto
Bel Canto jako dostihák

Polský rodák strávil většinu své závodní kariéry v péči otce a syna Hurtových. První dostihové krůčky absolvoval jako tříletý ve Varšavě v roce 2004 a vedl si velmi dobře. Ve všech čtyřech startech na distancích v rozmezí od 1.300m do 1.800m se umístil, konkrétně získal dvě druhá a po jednom třetím a čtvrtém místě. V sezóně 2005 již působil v Čechách a vůbec nelenil. Absolvoval 9 dostihů ve II. a III.kategorii a jednou zamířil mezi naprostou elitu. Stalo se tak v Českomoravské ceně (NL), ve které mu patřilo 4.místo za Hairy´s Sonem, Le Ventem a Lunashalim. Bez dotací z dostihu odcházel pouze ve dvou případech, přičemž sedmkrát skončil "na tabuli". K jeho přemožitelům patřili majitelé respektovaných jmen jako Man O Desert, Amant Gris, Weltssio, Shadow Day nebo Mariette. O mnoho chudší byla pro tmavého hnědáka po Who Knows sezóna následující, kdy zvládl jen tři starty. Hned jeho výsledek v Gomba handicapu, kdy skončil hluboko v poli poražených, signalizoval výrazný pokles ve výkonnosti, který Bel Canta trápil i dalších dostizích. V roce 2007 sestoupil mezi trojkovou společnost a na dráze se představil pětkrát. Dvakrát se umístil na 3. a jednou na 4.místě. Do své dřívější formy se nedokázal vrátit. V sezóně 2008 si kromě pěti rovinových startů bez výrazného úspěchu vyzkoušel také překážky, ale dostih nedokončil, v průběhu byl zadržený. Ani poslední závodní sezóna, ve které se pohyboval na čtyřkové úrovni, pro Bel Canta neznamenala zásadní obrat k lepšímu. Ze tří startů se mu podařilo pouze jednou doběhnout "za peníze", na 5.místě.

obrázek - Bel Canto
Bel Canto s majitelkou

Jeho kariéra, kterou ukončil posledním a taktéž neúspěšným pokusem v srpnu 2009 v K.Varech, není extrémně zajímavá. Možná se vám ale, stejně jako mně, budou zdát mnohem zajímavější jeho další životní kroky, které ovlivnil jiný plnokrevník, o kterém se v naší galerii příběhů také můžete dočíst. Řeč je o Le Beau Temps a jeho majitelka Marcela Šourková vypráví: "Bel Canto se má luxusně. Je v dobrých rukách kamarádky Evy a myslím, že jeho neustálé a nekonečné harcování nadobro skončilo. Můj Labíšek a náš společný příběh ji totiž inspiroval. Pomáhala mi s ním v Rožmitále. Prostě na něm a v jeho blízkosti vyrostla. V době, kdy jsem já působila v Plzni, jsme se o něho staraly společně a měly ho dohromady. Když jsem si později Labíška odvezla, dlouho po něm smutnila. Až jí rodiče slíbili, že jí koupí koně vlastního. Poslala mi fotku a já zalapala po dechu. Na první pohled na ní byla Labíškovo kopie. Hrozně mě to dojalo. Evička Labčího natolik milovala, že si pořídila úplně stejného koně." Další povídání tedy nemůže pokračovat jinak, než majitelkou Bel Canta Evou Melicharovou: "Už jako malá holka jsem tíhla ke koním a dala bych cokoliv na světě, aby mi naši koníka koupili. Hodiny přemlouvání a breku byly vždy neúspěšné. Tak jsem alespoň začala chodit ke koním u nás v Rožmitále, kde byla malá stáj jednoho soukromníka o čtyřech koních. Tam jsem poznala v té době ještě hřebce Le Beau Tempse, díky kterému vlastně za Bel Canta vděčím. Do Labíška jsem se zamilovala a díky jeho majitelce, která mi vycházela vstříc, jsem se o něj mohla starat a jezdit na něm. Vytvořili jsme si krásný vztah, který bohužel po šesti letech skončil, jelikož Labča musel být z jistých důvodů přestěhován. Občasné návštěvy ale nevyplnily to bolavé místo v srdíčku. Asi po dvou letech přišel osudný den, kdy se rodiče rozhodli, že koně koupí. Pomohlo tomu také zřejmě to, že moje mladší sestra začala také jezdit. Já jsem ale měla jasný cíl, musí to být černý kůň s hvězdičkou, jako byl Le Beau Temps. Na podzim roku 2009 jsme se jeli kouknout do dostihové stáje do Benešova, kde dva plňásky prodávali. Koníky měli v boxech, a když na mě vykoukl osmiletý Béňa, bylo rozhodnuto. Byla jsem v takové eufórii, že jsem si ho ani nenechala vyvést z boxu, nesvezla se na něm. Neudělala jsem to, co by měl rozumný kupující udělat. Ani to, že klká, mi nevadilo. Rovnou jsme se domluvili na termínu příjezdu a za týden byl koník doma. Měla jsem ho ustájeného ve stáji, kde jsem začínala jezdit a měl vlastně i box po Labíškovi. Belík byl ve velkém stresu, už v Benešově mi říkali, že je hodně fixovaný na koníka, co ho měl vedle sebe. Takže u nás byl celý vystrašený a vynervovaný.

obrázek - Bel Canto
Bel Canto na vyjíždce

Koníci u nás ho ani moc dobře nepřijali. Vůdce stáda s ním měl velký problém, až musel dostat náhubek, jinak by Béňu ukousal. Nebylo to dobré období, bohužel hned na začátku. S Béňou jsem jezdila na vyjížďky sama, byl hrozně hodný. Bohužel po měsíci, se nám stala osudná jedna louka, kdy Béňa z ničeho nic vyrazil a letěl a letěl ... Nedal se zastavit, byl jak neřízená střela. Na konci louky byla strouha a pak už si víc nepamatuji. Vzbudila jsem se na louce asi 50m za strouhou a kůň už byl neznámo kde. Museli mě přepravovat vrtulníkem do Prahy. Měla jsem podezření na porušení míchy, jelikož jsem přestávala cítit všechny končetiny. Zatím co u mě probíhala různá vyšetření v nemocnici, u koní se rozjela pátrací akce po Béňovi, který utekl, kdo ví kam. Našel ho jeden pán v lese v další vesnici za Rožmitálem, zamotaného ve chvojí a větvích, koník jen oddaně stál a nevěděl, co se děje. Béňu pak odvedli domů, ale byl prý v nehezkém stavu. Vyčerpaný, uštvaný a vystresovaný. Má vyšetření dopadla dobře a zjistilo se, že to byl jen otřes míchy. Měla jsem neuvěřitelné štěstí. Po pár dnech už jsem se byla podívat na Belíska. Jelikož kulhal na zadní, stál v odděleném výběhu, aby měl klid. Jen jsme se na sebe koukli. Oba zbídačení. Měla jsem dost pochybností o tom, jestli si ho mám vůbec nechat. Ještě, že jsem si tenkrát řekla, že to zkusíme ještě jednou, protože teď bych Béňu nevyměnila za nic na světě. Pomalu jsme spolu začínali zase jezdit, ale na vyjížďky sama jsem si netroufala. Bylo to pořád lepší, ale pořád to nebylo ono.. Těžko se dá vysvětlit koni, který osm let závodně běhal, že už se běhat nebude. Na jaře roku 2012 jsem mu změnila ustájení, jelikož jsme tam já i Béňa nebyli spokojeni. Teď je ustájený v Starosedlském Hrádku, kde se má naprosto senzačně. Mám to k němu sice asi 20min cesty autem, ale stojí to za to. Kobylky ho přijaly, přestal skoro úplně klkat a je na něm vidět, že je šťastný. My jsme spolu začali dělat přirozenou komunikaci, nechávám mu dělat "uvolňující masáže" a společně se snažíme vymazat paměť, která je poznamenána dostihovým životem. A musím říct, že se nám to úspěšně daří. Máme spolu skvělý vztah. Já i má sestra mu dáváme tu největší lásku, kterou jen umíme dát. A on si ji zaslouží. Je to miláček celé rodiny a nikdo na něj nedá dopustit. Poznala jsem, že to je opravdu jedinečný kůň a jsem strašně ráda, že ho máme. A za to, že jsem si vybrala zrovna jeho, vděčím Le Beau Tempsovi. To on mi dokázal, že černý kůň s hvězdičkou je ta nejlepší volba! Díky Labčo!"

A kdyby někdo měl pro slečnu Evu Melicharovou zajímavé informace z dostihového mládí či fotografie Bel Canta, prosím pište na mail evicka12@seznam.cz.