Co Chceš

Připravila Marcela Klingorová, foto archiv M.Slováčkové, datum zveřejnění: 24.9. 2013

obrázek - Co Chceš
Co Chceš

Tmavá hnědka s lehce srandovním a lehce zapamatovatelným jménem se narodila v březnu 1996 ze spojení Talkmaster-Cassandra. Dostihový křest jí trenéři Ivan a Petr Kubovi nachystali na polovinu září 1998. V chuchelské Ceně CK Martin Tour, kterou ovládla Vendulka, Co Chceš doběhla třetí. Na téměř domácí dráze v Tochovicích se jí dařilo ještě lépe. V mílovém testu III.kategorie jí vítězství uniklo po boji o hlavu s Cayman Islandem. Následující sezóna byla pro Co Chceš více než bohatá. Vyběhla desetkrát, a tím prokázala svoji tvrdost. Podařil se jí hned první start, v němž rovněž bojovala o prvenství. Opět jí uniklo. Štěstí se s rozdílem krku přiklonilo na stranu soupeřky Lanetty. Prvního triumfu se dočkala v červnu na chuchelské dráze. V sedle s P.Kubíkem se v Mem.Fr.Huleše (IV.kat.,1.400m) prosadila s jistotou dvou délek před Miss Mini. A přišlo další vítězství, tentokrát v Netolicích. Co Chceš se podívala "výše" a neztratila se ani ve dvojkové společnosti. V karlovarském mílovém handicapu skončila dobře čtvrtá za Ballantinou, Bakerem a Fanikou. Jako čtyřletá se na start postavila osmkrát. Po neúspěchu v dostizích s vyšším statutem zakotvila na rozhraní třetí a čtvrté kategorie. Třetího, a ve své kariéře zároveň posledního triumfu, dosáhla na mosteckém hipodromu ve zkoušce IV.kat. na 1.400m. V roce 2001 se do cíle jako první sice nedostala, ale podávala výborné výkony. Představila se sedmkrát. Vyzkoušela centrální Chuchli, "áčková" závodiště v K.Varech a Mostě, i provinční Lysou nebo Tochovice, kde také svoji poměrně krátkou závodní kariéru ukončila. Třikrát doběhla třetí, jednou čtvrtá a pátá a pouze ve dvou případech nedosáhla na dotované místo. O současném životě kobylky, která si nyní jako rekreační koník spokojeně žije v Nových Losinách na Jesenicku, vypráví Michaela Slováčková. "Co chceš, aneb Cloe, je vlastně mou učitelkou. Vlastnil ji můj bratranec, který si s ní, co si pamatuji, odjel i pár vítězných, vesnických parkurů. Už tehdy byla Cloe na mě, jakožto začátečníka a malého prcka, moc hodná."

obrázek - Co Chceš
Co Chceš

Měla trpělivost a všechny moje začátečnické chyby přetrpěla v dobrém. Pod bratrancem si občas zdravě zazlobila. Bylo vidět, že ví, koho má na hřbetě a dle toho se uměla přizpůsobit. Na ní jsem prožila i svoji první vyjížďku. Bratranec jí musel hodně věřit, když vzal začátečníka na vyjížďku na plňasovi. Dopadla dobře, dokonce jsme si hezky zacválali. Mým snem bylo kobylku mít jednou doma. Ale tehdy jsem chtěla každého koně, na kterém jsem se projela. Zjevně mi to nebylo přáno, protože Co Chceš byla prodána. Zhruba za dva roky si moje sestra našla přítele. Pokud vám připadne něco divného na tom, proč to sem pletu, byla to právě sestra mého budoucího švagra, kdo kobylku vlastnil. Shledání s ní po dlouhé době mi vehnalo slzy do očí. Byla jsem ráda, že jsme se opět setkaly. Začala jsem za ní zase chodit. Jezdila jsem na ní, bez problémů jsem se na ní vozila po loukách bez sedla. Bez obavy, aby to se mnou někam nekontrolovatelně vzala. Stále ve mně zřejmě viděla to dítě, se kterým se trmácela a musela být krotká jak beránek. Později jsem musela své návštěvy snížit na minimum, až jsem za ní přestala chodit úplně. Majitelka nebyla žádná jezdkyně, proto Cloe skončila tak, že na ní dva roky nikdo neseděl. Byla nadopovaná ovsem a kromě prohánění stádečka ovcí nedělala vůbec nic. Tou dobou už jsem sháněla vlastního koně. Padl ortel, bude to ona. Byla jsem naprosto rozhodnutá, i když mi to bylo rozmlouváno. Nenechala jsem si do toho kecat, i když Co Chceš zvlčela. Pouze tím nicneděláním. Já věděla, jaká je ve skutečnosti. V polovině května 2013 se kobylka stěhovala k nám. Všechno se jí muselo připomenout, všechno bylo pro ni nové. Ale mohu s jistotou říci, že pro mě není a nebylo spolehlivějšího koně. I když cítím, kolik v ní je energie, ani za mák by si nevyhodila. Ráno mě při příchodu do stáje zdraví, nebo přijde na zapískání z ohrady. Není unáhlená a vše řeší s klidnou hlavou, bez zbytečného stresování. Nebojím se na ní jen tak posadit tříleté dítě, má mou naprostou důvěru a já vím, že nezklame. V boxu je sem tam šklebivá. Však každá ženská někdy nemá svůj den. V terénu ji nechávám volnou otěž a vím, že to se mnou nikam nevybere, přejde mi spolehlivě všechno, na co narazíme. Nemám problém jí nasadit ohlávku, z dlouhého vodítka si udělat provizorní otěže a jen tak bez sedla si vyjet do krásné Jesenické přírody. Kobyla bez udidla šlape mnohem spolehlivěji, než s ním. Někdy má dokonce i loudavý den, kdy se jí prostě nic nechce a tyhle dny má mnohem více, než když se někam žene. Určitě se nedá zařadit k těm "potrhlým bývalým dostihákům", jak je někteří lidé nazývají. Podle mě tohle s koněm nedělají ani tak dostihy, jako lidé."