Fabián

Napsala Pavla Staňková, foto autorka, publikováno: leden 2006

Narodil se 4.1. 1982 na Státním statku Brno. Otec Veronal je Derby - vítěz, klasický vítěz a Kůň roku 1975. Matka Fabiola působila na dostihové dráze v barvách časopisu Světa v obrazech s Mílou Hermansdorferovou, pod vedením trenéra Šacha.

obrázek - Fabián
Fabián v r. 1993

Fabián byl v roce 1983 trénován v Židlochovicích ing. J. Chaloupkou a v prosinci 1984 se stěhoval do Velké Chuchle k J. Svobodovi. V roce 1986 byl odpojištěn a pravděpodobně ještě v tomto roce prodán. Jeho dostihovou kariéru nebudu popisovat, protože si myslím, že to není podstatné. Chtěla bych upozornit na to, že Fabiánův příběh, tak jak si ho přečtete, je viděn mýma očima. Člověka, který ho měl rád, jako kamaráda.

Já jsem ho poznala v roce 1993 kdy jsem začala jezdit na koních v nově založeném jezdeckém oddíle v Žatci. Přišel k nám od pana Knora z hřebčína Hubenov, kde uvolnil box plemennému hřebci Gimtovi. Byl to skvělý hřebec, hned jsme si padli do oka. Rychle jsme si na sebe zvykli a každý věděl, že patříme k sobě. Často vzpomínám na chvíle kdy jsme si s kamarádkou Ivanou a plnokrevnou kobylkou Mikelou dávali na polích dostihy. Teď, když chodíme na místa, kde jsme jezdívali, se někdy divím, jak jsme je na tak krátké vzdálenosti mohli dostat do trysku a zase zastavit. I když, pokud si dva rozumějí, jde všechno. Za tu dobu kdy jsme takhle jezdili prohrál asi jen dvakrát na měkké půdě, kterou neměl rád. Vždycky se nemohl odpíchnout. Tancoval, stoupal si na zadní až mu Míša /jak se říká Mikele/ utekla tak na 60 metrů, získala náskok a pak ho bavilo dotahovat se a proběhnou okolo ní. Nikdy jsem nejezdila s bičíkem, nelíbí se mi. Obzvlášť na jednu příhodu vzpomínám ráda. To když jsme si dávali dostih, doběhli jsme Míšu s Ivou, která nám jako vždy utekla, chvíli jsme běželi hlava hlava a potom jsme jim utekli. Jen tak jsme kentrovali a čekali jsme než nás doběhnou. Najednou slyším dusot, Míša se přes nás přehnala, ale sama. Otočím se a Ivanka na zemi. Ráda vzpomínám na dobu kdy jsme po práci (měla jsem na jízdárně praxi) chodívali na procházky kolem řeky. Pobíhal volně okolo mě a přišel na zavolání. Když se kovalo a já jsem zrovna nemohla na jízdárnu, protože jsem měla jiné povinnosti, museli mi zavolat ať přijedu, že se nechce nechat okovat. Když mě kovář spatřil, prohlásil, že ho neudržím, že to zkoušeli všichni a já takové nic ho nemůže zvládnout. Fabí čekal v boxe, vyvedla jsem ho a stál bez hnutí, nohy dával jednu po druhé se skloněnou hlavou. Spokojený, že jsem přišla. Bylo víc chvil, na které vzpomínám a hřeje mě u srdce, ale ty si nechám pro sebe.

obrázek - Fabián
Fabián

Po pár letech se, jak už to bývá, začaly na jízdárně tvořit skupinky lidí více či méně oblíbených a já přestávala na jízdárnu chodit. Na Fábovi jsem mohla jezdit jen občas, podle toho, jak měli zaměstnanci náladu, a jak jim kdo padl do oka. Jednou byl nemocný, potom zrovna byl na řadě někdo jiný, důvod se vždycky našel. Po pár měsících jsem přestala chodit úplně, ale nikdy jsem na něj nezapomněla. Zašla jsem za ním, když měl narozeniny, nebo když jsem měla cestu kolem, ale to bylo všechno.

Na jízdárnu jsem se vrátila až v roce 1999, když se změnil majitel. Nechtělo se mi, ale všude jsem viděla letáky, že přijímají nové členy, Fába mě táhnul zpátky, i když jsem věděla, že návrat nebude jednoduchý. Když jsem ho po dlouhé době znovu spatřila bylo na něm vidět jak zestárnul. Byl z něj mrzutý provozní kůň, který šel pod bičem. Většina lidí si myslí, že provozní kůň musí vydržet všechno. Já tyto koně obdivuji. Tahat se na zádech s lidmi, co neumí jezdit. Trpět okopávání, nosit je, až z toho bolí záda. Myslela jsem, že takhle Fába nedopadne, že se tak nezmění. Byla jsem rozhodnutá, že si ho koupím.

Nicméně se vztahy na jízdárně nezměnily a ač všichni věděli, že přemýšlím, jak sehnat peníze, tak za mnou jednoho dne přišla jedna z holek s tím, že je prodaný. Když jsem zjistila kam, rvalo mi to srdce, protože ten člověk o koních nic neví.

Po nějakém čase se ze Žatce stěhoval k nám na vesnici kde bydlím. Chvíli se měl dobře. Dostatek sena, slámy, ale to se rychle měnilo. Mezitím jsem si koupila svého Principála a měla jsem ho ustájeného na statku Fabiánova majitele. Nerada na toto období vzpomínám. Náš Principál měl seno, slámu a ostatní koně stáli na hnoji. Nemám to srdce koukat na týrané koně a tak jsem pod ně dala svůj balík, ale vydržela jsem tam jen měsíc a koně jsem stěhovala jinam.

obrázek - Fabián
Fabián v r. 2002

Byla jsem nešťastná jak koně chátrají, protože jsem za nimi se sestrou chodila, jak jen to šlo, i když jsme Prince měli ustájeného jinde. Fabí prodělal zápal plic, ale naštěstí si jeho majitel uvědomil, že kůň je velká zodpovědnost a prodal ho i s ostatními koňmi. A tak se opět stěhoval, zničená a bolavá záda od westernového sedla a více jak 100 kg zátěže se mu zahojila, měl se lépe, ale zanedlouho se znovu stěhoval.

Tentokrát už naposledy. Ačkoli si o jeho poslední majitelce myslím své a ona o mě jistě také, musím uznat, že se u ní měl dobře, aspoň podle toho, co jsem slyšela. Nikdy, ač jsem mnohokrát chtěla, jsem ho už neviděla, ale myslela jsem na něj často.

Umřel nečekaně 8.12.2005 na selhání srdce a mě jeho odchod strašně bolí, ale prohání se po nebeských pastvinách, kde mu je dobře a určitě se na nás kouká spolu s naším Fuksou (ruským chladnokrevníkem, který nás opustil 4.12. 2005 ve svých 27 letech), Santou, Karamelem, Sagarem, Železníkem, Masisem, Detvanem a mnoho dalšími slavnými i obyčejnými koňmi.

Byl to kůň, který mě hodně naučil a já mu musím poděkovat za čas, který jsem s ním byla, za ty krásné chvíle, které jsme spolu strávili a omluvit se za to, co mu lidé, kteří koním nerozumí, způsobili.

FABIÁNE. Díky. Za to, že jsem Tě mohla poznat a strávit s Tebou čas, který jsme spolu byli. V mém srdíčku jsi a zůstaneš navždy. A promiň. Nikdy na Tebe nezapomenu.