Jolanta

Pokaždé, když si vybavím suverénní chování dostihových šampiónů na dráze a jejich náklonnost k aplaudujícímu publiku, současně si řeknu, jak na tom jsou asi tací, kterým závodní atmosféra psychicky spíše ubližuje a mírně řečeno nevyhovuje. Jednu z mnoha odpovědí jsem našla u příběhu kobylky Jolanty. Odchovankyně albertovského hřebčína a dcera Janczarky a plemeníka Chiavariho má za sebou dvě významná životní období - první dostihové, které by ona sama pravděpodobně nazvala trápením a druhé, které si užívá plnými doušky.

O vzpomínky z hnědčiny dostihové přípravy a krátké vyprávění o dnešním životě Jolanty jsem požádala bývalou trenérku Milenu Jarkovskou a současnou majitelku Irenu Petrovou. Obě mají sice na Jolantu z pohledu své pozice různé postřehy, ale potěšující pro mě bylo zjištění, že navzdory nestejnorodému zaměření, kdy jedna Jolantu vedla k maximální závodní výkonnosti a druhá s ní dnes pracuje rekreačně-sportovním způsobem, Jolantu popisují jako hodného koně, který pro obě paní hodně znamená.

obrázek - Jolanta
Jolanta

Před 12 lety zahájila Jolanta svoji dostihovou kariéru trvající čtyři sezóny. Ani v jednom z dvojice trojkových testů nezaujala a tak v závěrečném dostihu sezóny 1996 sklouzla do kategorie čtvrté, ovšem rovněž bez většího úspěchu. Jako tříletá absolvovala 8 startů v nejnižších kategoriích na čtyřech různých závodištích se třemi umístěními do 5.místa a jediným a zároveň posledním a taktéž neúspěšným pokusem proniknout do kategorie třetí. Ve čtyřech letech se jí pomalu prodlužovalo distanční optimum a od mílových porcí přecházela do dostihů pro vytrvalce. Sezónu ukončila čtyřmi umístěními do 5.místa z celkových 9 startů. Poslední sezónu, v níž se představila také devětkrát, začala nadějně, když při prvním běhání počátkem dubna 1999 doběhla v pětkovém dostihu v Chuchli jako čtvrtá a v následujícím startu o dva týdny později na stejném závodišti dokázala vybojovat 2.místo z 10 startujících. Ke třem umístěním (2x páté a jednou 4.místo) v průběhu sezóny se s dostihovým oválem rozloučila koncem září na lysolabské dráze 3.místem v dostihu IV.kategorie. Kariéru tedy ukončila po 29 neúspěšných pokusech o triumf a tuto skutečnost komentuje někdejší trenérka:

"K Jolantě mohu říci, že na ježdění byla velmi příjemná. Byla to opravdu moc hodná kobylka. Bohužel se v dostizích jako bojovník neprojevovala. Snad jenom v tréninku, když šla s druhým koněm hlava-hlava, dokázala ze sebe vydat maximum a bylo vidět, že ji to baví a moc se snažila. Jenže stejně se vždycky z toho dlouho psychicky vzpamatovávala. Pro dostihy se určitě nenarodila, prostě jí k tomu od počátku chyběly dispozice a ona to moc dobře věděla. Brzy po startu veškeré snažení vzdala, protože sama cítila, že na to prostě nemá. Vlastně byla chytrá, protože z dráhy odcházela pošetřená. Ale lidi milovala, často dávala řehtáním najevo, jak ji těší, že se jí věnujeme. A důrazně uměla projevit nevoli, když jsme se věnovali jinému koni. Vyžadovala naši stálou pozornost. Jak se říká - jenom promluvit."

Na toto hodnocení zvolna navazuji podobnou chválou z úst její současné majitelky: "Jolču máme od roku 2004, do té doby měla nějakou dobu působit v chovu, ovšem bez výsledku. S ní jsem si splnila velký dívčí sen, vždycky jsem si přála mít vlastního koně. Když jsme se přestěhovali z paneláku do vlastního, začala jsem pokukovat po vysněném koni - ryzáčkovi s bílou lysinkou... Dopadlo to jinak. Při jedné z návštěv rodiny Szikorů jsem dostala tip na Jolantu. Tehdy stála ve vesničce nedaleko Dvora Králové a nevypadala moc udržovaně - špinavá, vyzáblá a smutná. Její prosící oči mě dostaly, hned jsem ji vyčistila, napojila a nakrmila dobrotami, které jsme s sebou přivezli. Když jsem si ji přijela vyzkoušet, byla nervózní, vystrašená a nevěděla, co se děje. To jsem netušila, že se tak chová proto, že ji tlačí sedlo a vlastně celkově působila vyčerpaně. Koupila jsem ji i se sedlem, které bylo prasklé a já to jako laik nepoznala, takže jsem ji hned odřela na kohoutku. Pětitýdenní léčení nám ale pomohlo k tomu, abychom se vzájemně poznaly a více spřátelily. Každodenně jsme chodily na dlouhé procházky na ruce na louky plné pampelišek, které jako známo, pomáhají při regeneraci.

obrázek - Jolanta
Jolanta

Netrvalo dlouho a Jolča za mnou chodila na ohlávce bez vodítka jako pejsek. Hodně jsem na ni mluvila a ona se tvářila, jako kdyby všemu rozuměla. Naučila jsem ji chodit v lese přes kanálky. Slovem "koukej" ví, že je něco na zemi. To nám později také hodně pomohlo při chození přes kavalety. Slovem "stačí" ví, že má zpomalit a rozumí výrazu "jdeme" a "nejdeme"... Takhle si s povely vystačila moje mladší dcerka, tehdy devítiletá, když se na Jolantě učila jezdit. Nedosáhla ještě nohama pod sedlo a tak na ni neustále mluvila a Jolča ji poslouchala na slovo. Bylo to udivující. Když dcerka o 2 roky později skládala zkoušky na získání licence, sklidila obdiv dokonce u samotného zkoušejícího.

Když jsme si u domu vybudovali pracovní jízdárnu, jezdil k nám pravidelně trenér a srovnával mě a jezdit učil dcerku. S Jolinkou pracujeme každý den, střídáme lonžování, práci na ruce, přiježďování, tedy drezúrku i skokovou gymnastiku a nechybí samozřejmě vyjížďky do terénu. Všechno ji baví, ale nesmí to trvat moc dlouho, má ráda krátké intenzívní tréninky. Ideální je pro tak 40 minut, poté se začne nudit a je protivná. Samozřejmě práci plánuji podle toho, jakou má zrovna náladu. Když je v říji, nemá smysl po ní chtít drezúrní cviky a raději se jdeme vycválat do přírody.

Jolanta je výborná skokanka s velkým srdcem, skvěle se na překážku soustředí. Má pěkný styl a hlavně vždycky skočí. Škoda pro dostihové trenéry a zároveň štěstí pro nás, že její talent nebyl vidět dříve, možná by se věnovala překážkovým dostihům. Soutěžíme za TJ Krakonoš Trutnov a naším prozatím největším úspěchem byl technicky náročný parkur v Hrobicích, kde se moje holky umístily na 3.místě a to byla dcera nejmladší účastnicí závodů!

Samozřejmě všechno není pohádkové a musím říci, že Jolanta hodně náročná, těžko se k ní člověk dostává, není ani mazlivá. Výjimku udělá jenom v případě, že má nějaké "bebíčko". Nejde ani moc dopředu, je spíše požitkářka. Její náladovost se také hodně zlepšila. Ráda stojí vedle mě a dlouze pozorujeme přírodu, srnečky a podobně. Miluje děti, v jejich blízkosti se z ní stává cirkusačka. Zježí si čupřinku za ušima, zvedne ohon a vysokým pomalým klusem se předvádí. Když jí děti zatleskají, pohodí hlavou, zakozluje si a cválá sem a tam.

Mám s Jolčou spoustu příhod, kde prokázala, že pro ni něco málo znamenám. Když nás napadl rozzuřený bojový pes, sklopila uši a vyrazila proti němu, aby ho zahnala. Když jsem nemocná a není mi dobře, tak se mnou solidárně truchlí, něžně mě olizuje a je smutná. Když byl nemocný její malý kamarád (čínské prasátko), stála u něho, chodila všude za ním a hlídala ho. Kdykoliv pod ní usnul, tak se třeba hodinu nepohnula, aby mu neublížila. Bude to výborná máma a zkusíme ji připustit. Tak doufám, že o nás ještě uslyšíte."