La Incantevola

Marcela Klingorová, foto autorka, publikováno 8.6. 2014

La Incantevola se v dostihovém kolotoči moc dlouho nezdržela. Vyběhla až jako čtyřletá. Všechny starty absolvovala v roce 2012. Bratislavský dvoukilometrový dubnový debut v dostihu IV. kategorie dokončila svěřenkyně René Vinklárka na posledním místě. O měsíc později se vydala za hranice. V Drážďanech také skončila hluboko v poli poražených. V červnu zkusila štěstí na skocích. Ale nebylo jí přáno. První steeplechase v Topolčiankách ani druhou v Bad Harzburgu nedokončila. Inka, jak je majitelkami Renatou Duškovou a Lenkou Kudrhaltovou nazývána, se dnes věnuje jinému, než dostihovému životu. "Inku jsme kupovali loni na konci dubna 2013. Sice přímo z dostihové stáje, ale nějaký čas předtím byla na splátky odprodávána nějaké slečně, která ji zřejmě moc nekrmila a ani moc nesplácela. Takže původní majitelé jí kobylku odebrali. Inka byla v době, kdy jsme ji přivezli, rozhodně pod kondicí. Začali jsme s ní pracovat až loni o prázdninách, kdy už to vypadalo, že jí pravidelná zátěž neuškodí. Původně jsme ji kupovali jako koně na rekreaci (byla tak i prodávaná), ale asi by byla škoda jejího potenciálu nevyužít. Každopádně je výborná do lesa, miluje vyjížďky a vůbec jí nevadí, když jde sama. Společnost koní jí neschází. Pokud nechci zrovna cválat, tak ji mám v lese na naprosto volné otěži. Neleká se zvěře, psů ani cyklistů. Cval ovšem miluje a mám pocit, že každá louka je jí krátká. Zatím není vhodný kůň pro děti, i když doufám, že za pár let ji bude moci můj syn jezdit. Je dobře ovladatelná, hodná, ochotná se učit a čeká na jakékoliv zaměstnání z mojí strany. Není vždycky jednoduché jí vysvětlit, co po ní vlastně chci. Na zádech si mě hlídá, rozhodně mě nechce shodit. Když jsem nedávno "zaspala" a málem z ní spadla, tak zastavila, zvedla hlavu a počkala, až se tam nahoře zase porovnám. Má velké srdce. Skokové profily rozhodně zatím neřeší. Určitě je tedy řeším víc já než ona.

obrázek - La Incantevola
La Incantevola

Když najedeme něco, co nikdy neviděla (třeba špulku v Rosnicích), tak skáče skutečně s velkou rezervou, že mám pocit, že si snad prohlíží kopyta zespoda a skoro ze sedla vystupuji. Ale nezastavuje. Trénování v lotu koní jí nevyhovuje, to je velice rychle přetočená a moc se s tím nedá dělat. Nejlépe pracuje, když je na place sama, maximálně s jedním koněm. Z mojí strany vyžaduje nervy na uzdě a absolutní klid. V případě, že nervy na té pomyslné uzdě neudržím, tak můžu okamžitě zahodit otěže a jít domů, už s ní nic neudělám. Pokud se zrovna nenervuje, tak zvládá práci i na dvou stopách, na závodech je ale zatím velice rychle vzrušivá a zapomíná na veškeré přiježdění. Ráda bych s ní letos zvládla parkury úrovně Z. Velké cíle si pro letošek neklademe. Zatím tedy objíždíme jenom hobíky, ale třeba na ty oficiální závody taky dojde. Inka velice ráda skáče, ale někdy je opravdu zbrklá, nedává pozor a srovná překážku se zemí, jako by tam žádná nebyla. Myslím, že tohle se ale pravidelným skokovým tréninkem zlepší. Víc než na parkurech se jí líbí v Rosnicích na krosovce. V military by se jí určitě dařilo, ale zatím nám v tom brání její neochota v obdélníku. Po prvním nacválání už chce jenom cválat. Ve stáji je k dětem velice opatrná, vodí a čistí ji i můj jedenáctiletý syn a ona ho respektuje. Naučila se být přivázaná ve stáji, aniž by tam nějak zuřivě hrabala, dokonce ani nepotřebuje společnost ostatních koní. Přivazujeme ji ale jenom na čištění, jinak ji máme ustájenou 24/7, docela jsem z toho měla strach, jak to bude v zimě, ale v pohodě to zvládla. Ve stádě není zrovna vedoucím koněm, asi to ani není její meta. Není to ten typ, co by se cpal někam dopředu. O Ince bych mohla vyprávět dlouhé hodiny. Je to můj miláček. "Osobní kůň." Někdy mám pocit, že jsem se před pár lety k ježdění vrátila jenom proto, abychom se jednou s Inkou potkaly", říká Lenka.