Latenic

Napsala Tereza Kucharská, foto archiv autorky, publikováno: 31.1.2009

Mám tu čest napsat Vám příběh o anglickém plnokrevníkovi Latenicovi (Beccari - Laténia, Paico), jehož majitelkou jsem právě rok a pár měsíců. Příběh začal koncem roku 2007, kdy jsem sháněla pro svou arabskou klisnu společníka, aby nebydlela u našeho domu sama. Inzerát na plnokrevníka (valach, nar. 2002, tm. hnědák) mě velice zaujal a spolu s rodiči jsme se jeli na koníka podívat do Jablonce nad Nisou, kde stál ve sportovní stáji.

obrázek - Latenic
Latenic

Jak to bylo s jeho minulostí ví Bůh. Slyšela jsem varianty, že po ukončení jeho ne moc úspěšné dostihové kariéry (běhal 2 roky rovinnové dostihy pod vedením p. Jelínka) měl být odeslán na jatka, ale i zvrácenou variantu, že byl jen tak zakoupen do oddílu. Jisté je, že za záhadných okolností oslepl na pravé oko (jedna z variant, které osobně věřím po zkušenostech s ním, je vyšvihnutí bičem). V oddíle byl tento mladý plnokrevník nevyužit, jeho temperament a chuť do života nestačily zkrotit minuty pod dětmi v hale, a tak se majitelé rozhodli ho prodat.

Latenica jsem si na místě vyzkoušela, ale vlastně mi o nic moc nešlo. Chtěla jsem především společníka pro kobylku, v plánu bylo občasně si zajezdit či svézt někoho z rodiny. Po příjezdu k nám (který jsme strávili v přepravníku společně) začla Latýskovi zřejmě nová etapa života.

obrázek - Latenic
Latenic pracovně

Nikdy nezapomenu na první den, kdy byl vpuštěn do výběhu, jak nejistě se rozklusal kolem ohrady, hlavu vysoko zdviženou, nozdry rozšířené, pára stoupající vzhůru k nebi. Nebylo takřka možné ho chytit, jakoby nemohl uvěřit tomu, že je alespoň natolik volný, že ho nehodlám nikam zavřít. Byl velký problém ho zadekovat (přeci jen na konci prosince ze stáje na mráz a režim 24/7 s pouhým přístřeškem určité zadekování potřeboval). Postupem času se však začala situace výrazně uklidňovat. Pochopil, že zavírat ho nikam nebudu a pomalu se začal přibližovat a seznamovat. Uběhlo pár dní a měli jsme vytvořený vztah. Do té doby mi mnoho věcí a detailů, které koně vnímají, unikalo. Latenic si přišel jakýsi méněcenný, bylo tomu tak. Jako by si nevěřil. A přitom i rutinní záležitosti, jako vodění, krmení z kýble, který držíte, dekování, nechání chvíli o samotě, když pro něco běžíte, osahávání, to vše Vám strašně moc dá a vztah s koněm posílí. Po určité době jsme se vydali na první společnou vyjížďku, na níž mne překvapilo, jak jistý a nebojácný v terénu dokáže plnokrevník být (v minulých zkušenostech jsem plňase považovala za cáklé jedince, kteří se všeho děsně bojí).

Čas běžel, střídavě chodil pod sedlo, střídavě na procházky na ruce, ale na mě čekalo další milé překvapení. Jelikož jsem vytrvalecký nadšenec a pro vytrvalost jsem vlastnila i již zmiňovanou arabskou kobylku, byla jsem nesmírně potěšena faktem, že Latenica to v terénu baví. Našpicované uši, neustálý pohon vpřed, bezproblémové zdolání jakýchkoli přírodních překážek, přitom všem ovladatelnost mě přesvědčily, že chci zkusit běhat distanční dostihy i s ním. Přes zimu jsme začli lehce trénovat, žádné vysoké ambice jsem neměla, líbila se mi i představa toho, že vyběhneme pár Z a já tak budu mít o pár zkušeností navíc do příštích let s arabkou. Přitom všem tréninku a společných chvílích se z nás stala nerozlučná dvojice. Z dostiháka se stal pes, který za mnou poslušně chodil kamkoli, udělal pro mne cokoli (co mi na očích viděl). Mě ohromně naplňovala (a stále tomu tak je) práce s ním, každý viditelný pokrok, každý náznak sebedůvěry, kterou nabýval.

obrázek - Latenic
Latenic ve výběhu

Zkusili jsme se vypravit do Rakvic na severní Moravu (do nejvzdálenějšího možného místa v ČR), abychom zkusili, jak se bude tvářit na atmosféru vytrvalostních závodů, na veterinární kontrolu a cizí lidi, na přepravu. Ze závodů jsme odjížděli nadšení, čtvrté místo z devatenácti nikdo nečekal, navíc průběh všeho hladký, ve veterinární kontrole zaklesl hlavu a usínal. Takhle to šlo i nadále. Další dva úspěchy ve stupni Z (pokaždé bramborová pozice), poté dva distanční dostihy stupně L (jeden z nich jsme vyhráli) a pak nastala situace, kdy jsem se rozhodovala, zda zkusit i S. Již takhle jsme jedni z opravdového mála A1/1 kteří běhají vytrvalost, již takhle je neuvěřitelné pro mnoho lidí, jak i plnokrevník stvořený pro rychlost a ne vytrvalost dokáže s přehledem zvítězit nad araby v 60-ti kilometrovém dostihu. Koncem září 2008 (ještě ani ne rok spolu) jsem odeslala přihlášku na mezinárodní závody endurance v Mostě, kde jsme se vzápětí zúčastnili dostihu na 82km („S“) a v pořádku, zcela zdraví a spokojení ho absolvovali. Neumíte si představit, jaká euforie Vás naplní po 80 kilometrech v sedle. Víte, že to pod Vámi není jen sportovní nástroj, jen stroj co kdesi nahání peníze a výsledky, ale především tvor, který neuvěřitelně maká a pracuje zejména kvůli Vám.

Chtěla bych tímto poděkovat Latýskovi za to, jaký je, za to, co všechno pro mě již udělal a stále dělá, za to, že se z něj konečně stala plnohodnotná koňská bytost s normálním sebevědomím, za to, že si po roce začal hrát jako mladý kůň spolu s kamarády, za každou chvíli strávenou na jeho hřbetě, když jsme se nekontrolovaně proháněli netknutou přírodou a přeji si, aby i nadále byl šťastný i zdravý jako teď, abychom spolu udrželi náš vztah ještě hodně dlouho a aby ho disciplína, kterou oba děláme srdcem ještě dlouho bavila.