Laura

Napsala Marcela Klingorová, foto archiv Kláry Melecké, publikováno: 11.4. 2013

obrázek - Laura
Laura

Lauřin příběh je z mého pohledu plný záhad, neuvěřitelných událostí a napětí. Její životní příběh jsem sledovala od jejího narození v roce 2005. Byla sedmým hříbětem mojí Laureny. Prvním, ale jak se později ukázalo, také posledním zrzavým. Vizáží nezapřela ani svého tatínka Rainbows For Lifa a já se nemohla dočkat, až dovrší dvou let a ukáže se na dráze. Bohužel ji závodní kariéra zcela minula. Z dostihového provozu byla pěkně stavěná ryzka kvůli zdravotním problémům vyřazená dříve, než své kvality mohla prokázat. Jedinou variantou bylo zařazení do chovu. Od roku 2008 působila v napajedelském stádě chovných klisen. Od této chvíle se kolotoč zvláštních záležitostí začal rozjíždět. Než stačila dát prvního potomka, byl ve Věštníku k přečtení údaj, že uhynula. První kapitola se tedy uzavřela a já lamentovala nad tím, proč zrovna ona… Čas šel dál a na dálku jsem "špehovala" další dvě Laurenčina hříbátka La Primaveru a Lardea. Až přišel rok 2011. Spoustu otazníků ve mně vzbudila MMS zpráva od Petry Svrčkové, že její kamarádka získala kobylku nápadně podobnou Lauře. Veškeré představy o omylu a podobnosti čistě náhodné vzaly brzy za své. Ten koník na fotce byla opravdu "zmrtvýchvstalá" Laura. První šokující zprávu mi Petra poslala 20.dubna: "Bavily jsme se o Klárky nové kobylce. Celý den mi to nějak vrtalo hlavou. Já věděla, že i Laurena měla dceru Lauru. Klárka zjistila, že je to A1/1. Začala jí vyřizovat papíry. Ty původní byly zničené. Naštěstí evidenční číslo na Lauřino těle vše potvrdilo. Předtím stála nějakou dobu v Hlubočci, měla ji jedna slečna, která na ní moc neměla čas. Laura podle toho vypadala. Trošku vyhublá. Už déle na ní jezdí moje skvělá kamarádka a spolužačka Klárka Melecká. Nemusíš mít vůbec obavy, Laura se u ní bude mít dost dobře."

Po přečtení takové "dardy" jsem pohlédla směrem k nebi. Laurenčina ztracená dceruška ještě neběhá po nebeských pastvinách, ale je s námi! O dva měsíce později mě potěšila další zpráva od Petry:" Ta rodina okolo Laurenky je prostě úžasná! Jeden i druhý jak přes kopírák. Je naprosto úžasná. Charakterově luxusní kobylka a pod sedlem ještě lepší. Strašně při chuti, tahá, ale je v pohodě." Klárka k Lauře přidává:" Lauru znám už dva roky, jezdila jsem za ní do vedlejší vesnice. Stala se z nás taková nerozlučná dvojka a já jsem pořád přemýšlela, že bych si ji se svojí sestrou koupila. Stalo se tak. Za dobu co jí máme, se nám zdá, že už se výrazně zlepšila, protože když jsme si ji brali, byla taková celkem pohublá, i když dostávala dostatek ovsa a sena. My jsme to vyřešili speciálními granulemi, co jí pomohly lépe trávit. Nyní už konečně vypadá jako plnokrevník. Každý den je ve výběhu se svojí koňskou spolubydlící Štikou (Slezský norik, 21 let), kde se spokojeně vyválí a pak celá od bláta se nám přijde ukázat. Hodně času s námi tráví na vyjížďkách po okolních lesích a k tomu jí dělají společnost další koňští kamarádi od známých. Do budoucna uvažujeme i o hříbátku…" Hned v prvním měsíci roku 2012 Klára poslala další informaci: "Laura dostala nového kamaráda, fríze, hřebečka Lorda. Nejdříve ho moc ráda neměla a pořád se na něho šklebila a kopala.

obrázek - Laura
Laura v letu...

Teď už jsou kamarádi a společně blbnou v ohradě. Udělaly jsme s Laurou nějaké, alespoň malé pokroky. Učí se správné přiježdění a malé prvky drezury. Sem tam si zaskáčeme a na podzim jsme se taky zúčastnily tří hubertových jízd, na kterých se změnila z hodného koníka na opravdového dostiháka. Ale za to se na ni člověk nemůže zlobit, má to prostě v krvi..." Čas plynul a já se těšila ze spousty hezkých fotek z akcí, kterých se holky pravidelně zúčastňovaly. Příjemná idylka trvala do 15. prosince, kdy mě zamrazilo ze zprávy, které jsem ani nechtěla uvěřit. "Mám špatnou zprávu, v sobotu jsem na vyjížďku a jak jsem se vracela, tak se Laura chtěla postavit na zadní. Stála na menším kopečku, podjely jí nohy a spadla i se mnou. Jak jsem vedle ní ležela, tak jsem viděla, že ona se nezvedá. Tak jsem si k ní klekla a zjistila, že jí teče z uší krev a má vykulené oči. Neměla jsem jí jak pomoci, za chvilku byla mrtvá. Ještě teď tomu nevěřím a říkám si, že kdybych jí ten den nebrala ven, tak se to nemuselo stát. Zbyly mi po ní jen podkovy, kousek hřívy a velká díra v srdci. Teď už Laura běhám tam nahoře se svojí mamkou a doufám, že mi to nevyčítá a že na mě bude vzpomínat jen v dobrém, tak jako já na ni." Tak končila ta nejsmutnější zpráva, která mi od Kláry přišla.

Tento zvláštní příběh jedné plnokrevné kobylky, který má k naší lítosti špatný konec, poeticky slovy klasika uzavírá Petra Svrčková: "...ale v jejím letu životem, člověk nemohl být pilotem... Andělé ti dali křídla, aby jsi se stala ozdobou nebeských pastvin. R.I.P."