Le Beau Temps

Napsala Marcela Klingorová, foto archiv Marcely Šourkové, publikováno: 31.10.2012

Devadesátá léta považuji dodnes za nejkrásnější období. Měla jsem to štěstí prožívat krásné chvíle díky dostihovým koním, kteří v té době reprezentovali naši stáj. Jedním z plnokrevníků, který mě do vzpomínek vrací, je hnědák Le Beau Temps (Welkin – Andorinha). Na tréninkového "kolegu" našich kobylek jsem po letech natrefila náhodou.

obrázek - Le Beau Temps
Le Beau Temps s majitelkou

Nejprve díky vydařeným fotografiím na internetu, kde je ve společnosti svojí majitelky Marcely. Působil na nich velmi spokojeně a především vypadal výborně. Další náhodné virtuální setkání bylo zprostředkované přes mail. Pisatel chtěl připravit narozeninový dárek pro svou kamarádku a tím měla být fotka Le Beau Tempse z mého dostihového fotoarchivu. Podařilo se a já se o něm dozvěděla spoustu zajímavostí. "Labíška", jak dnes 18.letého valáška majitelka nazývá, znám z éry závodní. Udivoval mě svojí výkonností a vlastně celkovou kariérou. Na dráze se prezentoval pouze dvě sezóny v letech 1996-97, ale stihl nebývale velký počet startů. Hodně toho odběhal hned jako dvouletý. Startoval osmkrát. Od trojkových dostihů na počátku kariéry, kdy posbíral čtyři 2. místa v řadě, se vyšplhal přes jedno vítězství ve III. kategorii až do nejvyšší kategorie. Tou byla zářijová chovatelská Cena zimního favorita. Obsadil 7. místo za Norou Jeane, Sheffieldem, Radůstkou, Kardansmixem, Alwarem a Quadalchanem. V pardubickém zimním favoritovi (II.kat.) se mu dařilo mnohem lépe. Skončil třetí za Kardansmixem a Slangem.

Klasickou sezónu (10 startů) začal neúspěšným účinkováním v Rakousku. Poslední místo mu patřilo i v následném Mem.prof. V.Michala. V červnu si poprvé vyzkoušel proutěné překážky ve Slušovicích, kde doběhl druhý za Barakou. 3. místem se velmi dobře uvedl v trojkovém překážkovém dostihu v Pardubicích. Do konce sezóny ho čekalo ještě pět dostihů, roviny prokládané překážkami. Ve třech z nich se umístil do 5.místa. Poslední dostih své krátké závodní kariéry absolvoval v září na domácí tochovické dráze. S dostihovou scénou se rozloučil na proutkách IV. kategorie 4. místem. O dalším osudu francouzského rodáka v tréninku ing. Václava Chaloupky, který na dráze hájil barvy stáje Aramark, vypráví Marcela Šourková.

obrázek - Le Beau Temps
Le Beau Temps

Jako malá holka jsem vyrůstala v Rožmitále pod Třemšínem a protože jsem tíhla ke koním, brávali mě naši koukat na koníky do nedalekých Tochovic. Pamatuji dobu, kdy byly dostihy každou sobotu. Někdy jsem umluvila rodiče, že jsme se šli podívat ke stájím, jednou dokonce na aukci. A jako každé dítě se srdcem u koní, prosila jsem rodiče, aby mi koně koupili. Nikdy jsme k tomu ale neměli vhodné podmínky ani finanční prostředky. V Rožmitále moc koní nebylo, jen jedna stará kousavá huculka, kvůli které jsem přeochotně chodila nakupovat, protože kobyla měla výběh hned za Jednotou. Jedno léto vyčetli naši v novinách, že v Tochovicích je letní tábor s koňmi a že pro velký zájem otvírají ještě jeden termín na poslední týden prázdnin. Našim se povedlo mě přihlásit a tak jsem se poprvé pořádně svezla v sedle. Měli jsme k dispozici ryzáka Nitoxe, hodnou hnědku Soňu, dobráka Bonita slepého na jedno oko (můj oblíbenec) a klusačku Nigh Shot. Tihle čtyři koníci mi napořád uvízli v srdci i paměti. Po čase přišel do Rožmitálu p.Stehlík, koupil továrnu, přejmenoval ji na Bohemia Art a z přilehlé usedlosti zvané od pradávna "kobyla" si udělal víkendové sídlo a k mé obrovské radosti obnovil staré stáje a přistavěl nové. Nakoupil huculské koníky a průběžně přibývalo pár sportovních parkurových. Založil JK Bohemia Art, kde jsem já byla první přihlášenou členkou ze strachu, aby zbylo místo.

Nakonec jsme tam po celou dobu chodily jen tři kamarádky. Jedním ze třech zaměstnaných ošetřovatelů a jezdců byl v té době Ruda Fiala, díky kterému jsme se s holkama dostaly k dostihům blíž. Znal kluky, co v Tochovicích jezdili, zval je k nám na bláznivé vyjížďky na huculech. Dodnes vidím, jak jsme řádili po lesích kolem Rožmitálu, hráli jsme na lupiče a policajty. S námi Pata (Petr Kubík), Ivan Kub, Pavlík Mráz a další. Ruda Fiala měl v tréninku několik dostihových koní a jeho syn jezdil. Dokonce i Labíška, o kterém jsem v té době neměla ponětí, že existuje), a díky tomu jsme nakoukli trochu i do zákulisí tochovického závodiště.

obrázek - Le Beau Temps
Le Beau Temps užívá radostí života

Znala jsem koně podle jmen, bylo komu fandit, dokonce nás tam Ruda brával i s našimi huculskými svěřenci na dostihy poníků. To byl pro nás tehdy obrovský zážitek, projet své miláčky na dostihové dráze. Kromě milovaného hucula Tritona jsem se v JK s láskou starala i o krásnou polokrevnou ryzku Wali. Skákala parkury a já se na ní svezla jen příležitostně, spíš vykrokovat po tréninku apod. Ale nevadilo mi to. Byla (snad ještě je) nádherná. Úžasná měděná barva, pravidelná lysinka a všechny čtyři nožky bílé. V té době pro mně jako pro náctiletou holku mělo všechno nějakou symboliku. Přivlastnila jsem si její číslo 135, které měla i ve výžehu. 26.4. má narozeniny.

Když se p. Stehlík dostal s podnikáním do problémů, koně museli pryč. Bylo to krušné období, se vším tím se rozloučit. Navíc kluci před námi úspěšně tajili, že se něco děje, takže první šok přišel, když jsem přijela ze školy a utíkala rovnou ke koním, kde jsem místo Walinky našla jen prázdný box a místo kovové cedulky se jménem odřený obdélník na dveřích. Byla první, která odešla. Pak už to šlo rychle. Nikdy jsem na ni nezapomněla. Mrzelo mě, že jsem se s ní ani nerozloučila. Tady se pomalu dostávám k tomu, jak jsem se setkala s Labíškem. Bylo to asi dva roky od konce JK Bohemia Art a dostihy v Tochovicích se ten rok konaly už pouze jednu sobotu v září na svátek sv. Václava. Bylo 26.9.1998 a já jsem s kamarádkou Dášou dostala nápad, že bychom se do Tochovic po čase zase jely podívat. Jenže její rodiče s námi jet nechtěli, tak jsme museli k našim. Po dalším přemlouvání jsme nakonec nasedli do trabanta a jelo se. V Tochovicích jsme našim prchly a šly na obhlídku známých míst.

obrázek - Le Beau Temps
Le Beau Temps

Na závodišti jsme potkali náhodou i Rudu Fialu i oba další kluky, kteří v "Bohemce" pracovali. Výborně jsme se bavili, až nám Ruda řekl, že probíhá tombola. První cena je kůň a že by byla sranda, kdybychom ho vyhrály. Prý ho předváděli před tribunou. My ale přijely pozdě, takže jsme ho neviděly. Znovu jsme vyrazily po závodišti. potkala jsem spolužačku ze střední školy, která prodávala lístky do zmíněné tomboly. Přemlouvala nás, ať si lístky koupíme, že stojí jen 100Kč. Jenže já u sebe tolik neměla a za našima se mi nechtělo, abych si nemusela vyslechnout, že jenom utrácím a kolik by toho za stovku bylo (naši v té době byli už oba v důchodu). Tak jsem řekla, že si lístek kupovat nebudu. Dáša ale ano. Když jsem viděla, že platí dvoustovkou, nedalo mi to a požádala jsem ji, ať mi půjčí, že si tedy také jeden lístek vezmu. Souhlasila a na mně už pak bylo jen vybrat si z klasického číslovaného vstupenkového bločku libovolný lístek. Z ničeho nic mi hlavou problesklo moje kdysi šťastné číslo 135. Nalistovala jsem ho a naštěstí tam bylo. Od toho momentu mám záhadné výpadky paměti. Nepamatuji si, kde od té chvíle byla Dáša, kde byli naši a co se dělo do chvíle, než pan Chaloupka začal před tribunou losovat tombolu. Bylo tam tehdy snad 40 cen. Od ručníků a utěrek, přes pytel brambor až k druhé ceně, kobylce poníka a hlavní ceně. Tou nebyl nikdo jiný než Labíšek. Já jsem stála na tribuně a byla jsem v takovém nějakém myšlenkovém bezvědomí. Hlasy jakoby ke mně doléhaly z dálky a co se dělo kolem mě, si vybavuji jen velmi mlhavě. Probrala jsem se někdy okolo 20.ceny a uvědomila si, že vůbec nevnímám čísla, která se už vylosovala. Že možná moje číslo už říkali a já to ani nevím. Najednou slyším odněkud z dálky hlas, který říká "... a hlavní cenu vyhrává zelený lístek číslo 135." Vstala jsem jako ve snách, vyndala svůj zelený lístek číslo 135 z kapsy a zírala na něj. Lístky byly ten den dvoje. Zelené a modré. Barva na nich byla téměř totožná, lišily se jen barvou potisku. Já si říkala, že při mé smůle mám modrý lístek a tak mi nezbylo, než se jít zeptat na věž rozhodčích. Vlezla jsem tam, vládl tam chaos, všichni nějak pobíhali sem tam, až si mě všimla nějaká paní a ptala se, co potřebuji. Beze slova jsem jí podala svůj lístek, ona si ho vzala a odešla. Za chvilku se vrátila a nesla obálku s nadepsaným číslem 1. Tu mi podala a zase odešla. Vyšla jsem ven a otevřela obálku, kde byl papír, na kterém stálo: 1.cena výhra ve svatováclavské tombole - poukaz k odběru sportovního koně. Tomuhle všemu jsem uvěřila, až když mi začali gratulovat lidi, co chodili okolo a nahlídli mi přes rameno. Naši byli nadšení, Dáša zklamaná a Ruda Fiala, když to slyšel, tak mi řekl... "Víš, Marcel, to už se ten nahoře na to nemohl koukat, tak ti toho koně prostě dal." Zároveň říkal, že je to hrozně hodný koníček a že se na něho půjdeme podívat. Okamžitě se ujal situace, zjistil, ve které stáji koník je a vyrazili jsme. Já se nemohla dočkat, až ho uvidím. Stál v posledním boxu, svěšenou hlavu, takový byl ušmudlaný, měl jen jednu podkovu. Já na něho koukala a říkala jsem si, co s ním budu dělat. Pak jsme ho vyvedli ven. Tam už vypadal lépe. Ještě ten den se stěhoval do Rožmitálu. Půjčili jsme si sedlo a uzdečku a pěkně po svých přešel do nového domova. Jel na něm Radek, jeden z ošetřovatelů a jezdců z původní Bohemky, já nemohla, byla jsem jako opilá. A Radek s ním ještě cestou vyhrál láhev Fernetu od mojí kamarádky, která ho potkala v Rožmitále a ptala se udiveně, co to má za koně. Nevěřila, že je můj a že jsem ho právě vyhrála v tombole. Tak se vsadili o lahvinku...

obrázek - Le Beau Temps
Le Beau Temps jako rytířský kůň

Ten rok jsem celé léto pomáhala kousek za městem vybudovat stáj pro 4 koně. Dokončili jsme ji začátkem září a někdy v půlce měsíce nastěhovali koníky. Zbyl tam jeden volný box. Další náhoda. "Bóďu", jak mu v Tochovicích říkali, jsem si přejmenovala na Labíška, Labču nebo i Labčáka. Jsme spolu v dobrém i zlém už 14 let. Měla jsem ho jako hřebce až do jeho 13.let, protože s ním nebyl žádný problém. Byl ve stádečku se 3 valášky a jezdila na něm do terénu 11letá holčina. V podstatě i každý kamarád "nejezdec", který měl zájem se svézt. Prostě zlatíčko. Jezdili jsme jen rekreačku po brdských lesích a nikdy nezradil. Ze začátku nechtěl skákat, nelíbily se mu barevné parkurové překážky, pak jim ale přišel na chuť. Stal se z něj ochotný a nadšený skokan. Na Hubertkách ve Starosedlském Hrádku nikdy nevyhnul ani nezastavil jedinou překážku. Když jsem si ho tenkrát z Tochovic přivedla, měl zraněnou nožku, takže jsem ho nikdy nenutila do nějakých výrazných sportovních aktivit. Jezdili jsme vždycky tak, aby nás to oba bavilo. Před 6 lety jsem ho musela z Rožmitálu odstěhovat. V té době jsem už rok bydlela v Plzni, ale koníka jsem si nechala v Rožmitále, kde byl zvyklý, a kde se mi o něj přes týden starala kamarádka. Pak jsem ale musela Labču přestěhovat k sobě. Po počátečních peripetiích a několikerém dalším stěhování jsem ho musela nechat vykastrovat, protože nikde mi ho jako hřebce nechtěli vzít a když jo, tak se jen trápil.

Teď už jsme více 6.rok na mlýně Wartov u Radbůzy kousek od Dobřan u pana Noska. Je tu šťastný a doufám, že už nikdy nenastane důvod někam ho stěhovat. Nemá takové změny rád. Věk by mu nikdo nehádal. Loni jsem s ním vyhrála jízdu zručnosti u nás na Wartově. Nemohla jsem se dívat, jak to naše holky, které celý týden trénovaly, jezdí krokem… Tak jsem ho chudáka nasedlala ve výběhu. Tak, jak byl, ještě místy od bláta a bez jakéhokoli předchozího tréninku jsme všem mladíkům vypálili rybník. Krásné gesto a letos jsme úspěch zopakovali. Jinak jsem s Labčou několikrát v Rožmitále absolvovala historický průvod na počest královny Johanky, kdy nesl dámské sedlo a královnu v čele průvodu. Letos v květnu zase pro změnu nesl na Zbirohu krále Přemysla. Měl na sobě krásný rudý hábit s českým lvem a hrozně mu to slušelo. Tak to jsme my, já a můj Šťastný den (jeden z možných překladů jeho jména).

P.S.: touto cestou si dovolím zveřejnit mail na majitelku, která by uvítala jakékoliv fotografie nebo informace z doby, kdy se s Labíškem ještě neznala: marcela.sourkova@eu.panasonic.com.