Melas

Napsala Marcela Klingorová, foto archiv autorky, A. Foglar, publikováno: 1. 6. 2012

obrázek - Melas
Melas r. 1982

Prohlížím si vybledlou fotografii a nechce se mi věřit, že je tomu letos přesně 30 let, kdy byla pořízená. Mrňavá, vyhublá holka ve vytahaných teplácích a holinkách sedí na hřbetě drobného tmavého hnědáka a plní pokyny trenérky. Ta klidně kráčejícího valacha drží místo lonže na tlustém pospojovaném špagátě. V té chvíli mi bylo jedno, jaký koník mě na svých holých zádech houpe. Aniž bych si to uvědomila, bylo to poprvé, co mi hned zpočátku moji životní cestu zkřížili zástupci plemene, které jsem si zamilovala – angličtí plnokrevníci. Pěkných pár desítek let poté jsem si začala uvědomovat, jaké štěstí mě tehdy v mateřském oddíle, který se díky aktivitám Ivana Janatky, který pro provozní účely takové živoucí poklady doporučoval, potkalo.

Jak velká čest pro mě, mít možnost sdílet své nováčkovské jezdecké krůčky za dohledu zkušených a z dráhy dávno vyřazených dostiháků. Nezáleží na tom, jestli byli v dostizích neúspěšní nebo věkem starší a tudíž pro rychlé běhání nevhodní. V každém případě jsem seděla na mnoha zajímavých koních.

obrázek - Melas
Melas r. 1977

Prvním a nezapomenutelným profesorem byl Melas, potomek Meliny a Koně století Masise. Svého tatínka podobou opravdu nezapřel. Mé jezdecké chyby většinou opravoval osobitým způsobem. Pokud totiž jezdec nedbal jeho varování v podobě vytažení a zvednutí hlavy a snažil se ho instinktivně brzdit zkrácením otěží, odebral se rychlým cvalem k hnojišti. Tam nepohodlného jezdce bez ostychu odložil. Tahle finta docela zabírala a začátečníci mnohem rychleji pochopili, že otěž není brzda a že se dá jezdit jemně. Byl rozumný, trpělivý a dobře poznal, jaký jezdec na něm zrovna sedí.

S těmi slabšími se znuděně ploužil po jízdárně, ale s těmi zkušenějšími se rád rozběhl. Také je rád prověřoval při skocích, nebyl to srdcař a do skákání se mu moc nechtělo. Dobrou péči, které se mu dostávalo v době omezených možností (o mezidruhové komunikaci apod. se nám tehdy ani nezdálo), nám všem vracel svojí spolehlivostí a ochotě spolupracovat.

Zaslouženého důchodu se tak, jako někteří plnokrevní šťastlivci v dnešní době, bohužel nedočkal. Stáje a kluby neměly dostatek financí na vydržování opotřebovaných koní a chtě-nechtě se jich zbavovaly. Smutný osud potkal i Melase, majitele zajímavého původu. V roce 1983 byl odvezený na aukci do Albertovce, odkud na vybrané koně většinou čekala ta poslední cesta, ze které není návratu.