Melody

Napsala Jana Filipská, foto archiv autorky, publikováno: 17.3. 2010

Hnědka Melody se narodila 20.3.1992 ve firmě Phalaris.a.s. po otci Beldale Ball (USA) (vítězi Melbourne Cup Gr.1), z matky Mesina.

Každý plnokrevník je určen pro dostihový sport. Rovinové vlohy Melody v sobě neměla. Ve třech letech startovala 3x, ale ani jednou se neumístila. Byla tudíž zaskákána a trenérkou Martou Vízdalovou vyslána na proutěné překážky. Toto dostihové odvětví se začalo jeviti jako parketa klisny. Distance 2400 m optimální, chuť do skákání skvělá. První start znamenal 5. místo, následující 3., vyběhala si 5.000 Kč. Na začátečnici dobré skóre, ale bohužel se v dostihu zranila, což byl konec nadějí. Melody prodělala dva roky léčení. U šestileté se prověřila úspěšnost léčby, ale dostih přes proutěné překážky byl nad možnosti. Ač pohybově a skokově velmi nadaná klisna, musela být z aktivní činnosti definitivně vyřazena.

obrázek - Melody
Melody

Následující čtyři roky byla připouštěna plemeníkem Black Pot (IRE). 1999 jalová, 2000 porodila hnědku Monie (na dostihové dráze později ne příliš úspěšnou, během 4 let startovala 10x, získala 2 místa s dotací 4.000 Kč), 2001 hnědku Mel (ta šla ihned do soukromých rukou na rekreační ježdění a majitelka ji jezdila jen na ohlávce, což svědčí o dobrém charakteru) a chovnou kariéru završila 2002 zmetáním dvojčat.

Sama Melody je velmi charakterní klisnou. Nové poslání bylo jen přirozeným využitím, které klisna nabídla. Vyjížďky do přírody brala s klidem a samozřejmostí. Osobně jsem si mohla vyzkoušet požitek z jízdy, bez jakéhokoliv dohadování, kdo vlastně velí. Absolutně respektovala jezdce a pobyt v sedle s ní byl úžasným relaxem. Dokonce mám pocit, že se lehce změnila v indiánského koně, který vyřeší kalamitní situace, aniž by s tím obtěžovala svého jezdce. Kdykoliv si na tuto klisnu vzpomenu, vybaví se mi historka, kterou dávám do placu, abych vyzvedla všestrannost plnokrevníků. S Martou se již dlouhá léta kamarádím. S vděčností jsem vítala nabídnuté vyjížďky. Koníci mi zůstali jen na fotkách, každá příležitost osobního kontaktu s živým koněm mi byla vzácností. Jednu krásnou sobotu jsme vyrazily do okolních lesů a hájů. Marta byla vůdce na Melody a já měla polokrevného Centima.

V podstatě se nic světoborného nedělo. Kochaly jsme se přírodou, vykládaly o koních, probíraly všelijaké drby. Až jsme se dostaly na lesní cestu, vzdálenou asi 5 km od stáje. Marta mi jen řekla: "Dívej, nedělám nic, pouštím otěže a sleduj!" Tak já sledovala. Poměrně pohodlnou cestou jsme se dostaly na rozcestí. Naše cesta pokračovala rovně, jedna pohodlná odbočka vlevo a jedna neznatelná pěšinka vpravo. Melody udělala obrat o 90° a už si kráčela neznatelnou pěšinkou v trávě. Marta mi po chvíli objasnila, že tohle je nejkratší cesta do stáje. Melody si našla ještě pár zkratek a hnedle měla ušetřené 2 km chůze. Bylo horko, tak se klidně napila z kaluže plné pulců, či co to tam bylo. Vrátila se do stáje ve skvělé kondici, na rozdíl od mého vyprahlého koníka, který vypadal, že sedlo nebude chtít vidět minimálně týden. Prosím, nebrat vážně! Jen se napil, zbouchal malou svačinu, zlehka spočinul ve stínu a byl opět ve formě.

Bohužel se Marta musela s Melody z finančních důvodů rozloučit. Její stáj potřebovala nutně opravu, tak Melody odcestovala do podhůří Jeseníků. Prý se má u nové majitelky báječně a protože vše činní poctivě s plným nasazením, po roce porodila křížence s poníkem. Nová majitelka si nedala říct, že si oba poradí, ale nejspíš chtěla na ježdění něco menšího... Další osud mi už není znám, ale v milých vzpomínkách zůstane Melody dál.