Pan Gai

Napsala Lucie Žulavská, foto archiv autorky, publikováno: 17.6. 2009

Pana Gaie (Saher - Parigote Gaie, Vacarme) jsem kupovala v roce 1999 ze stáje v Hlásné Třebani, v době, kdy byl ještě v dostihovém treninku, ovšem v tém době po vážném zranění šlach způsobeném neopatrností tehdejší majitelky. Ta ho bezmyšlenkovitě půjčila úplné začátečnici, která z něj v terénu po chvíli spadla a koník pak několik dní pobíhal po okolí s veškerou výstrojí a navíc s pevně zabandážovanými nohami. Poté, co se ho lidem z okolí podařilo odchytit a bandáže sundat, byly již šlachy vpodstatě nenávratně poškozeny, navíc tím došlo i ke stržení kůže a tkáně skoro až na kost.

Já se v té době (ještě jako studentka VŠ) šla podívat do stáje v okolí bydliště mých rodičů, zda bych za finanční příspěvek nemohla někomu jezdit koně. Pohled na Pan Gaie v takovémto stavu, kdy mu tu živou tkáň museli pravidelně vypalovat modrou skalicí, se mnou hnul natolik, že jsem místo ježdění začala s majitelkou jednat o odkoupení v té době "odepsaného" koně. Jelikož se jednalo o mého prvního vlastního koně a jelikož jsem si k němu po velice krátké době vybudovala citové pouto, nepřemýšlela jsem ani moc o tom, že ta cena, kterou za Pan Gai majitelka chtěla byla více než přemrštěná. Ale mluvila hodiny o jeho skvělém původu... a já jsem byla stejně rozhodnutá ho koupit, protože jinak by šel určitě na jatka.

obrázek - Pan Gai
Pan Gai

Tak tedy začala naše životní pouť s Pan Gaiem. Začátky byly sice poněkud krušné - dlouhé, nekonečné léčení nohou, při možnosti pouze dlouhých procházek na ruce, kdy s plňáskem šili všichni čerti. Ale i díky tomu jsme si vybudovali opravdu ojedinělý vztah. Koník s ostatními lidmi zrovna komunikativní nebyl, na každého se šklebil, byl jak takový pejsek, který k sobě nikoho cizího nepustil, mě ale miloval. Byl to výborný parťák na dlouhatánské vyjížďky do terénu a postupně i na jízdárenskou práci. Postupem času se jeho psychická kondice zlepšila natolik, že lepšího a ochotnějšího koníka bych snad nenašla. Bohužel, ačkoli byl i v dobré fyzické kondici, imunitní systém byl už po celý jeho život dosti oslaben. Koník trpěl chronickou měsíční slepotou, která se i přes veškerou péči neustále vracela. V roce 2006 byl tak v podstatě na jedno oko již skoro slepý a bohužel druhé oko se začalo také zhoršovat. O to víc byl Pan Gai na mě fixovaný a 100 % mi důvěřoval. Ve stáji v Želkovicích (v okolí Zdic) prožil své poslední 3 roky, chodil celý den do výběhu s malým stádečkem koní, na které byl zvyklý ještě z dob, kdy viděl bezproblémově. Já jsem v té době již dokončila školu a začala pracovat a za Pan Gaiem tak mohla jezdit max. 4 týdně, to jsme si pak ovšem užívali naše krásné vyjížďky.

V červenci 2007 jsem tak plánovala naší další vyjížďku, když mi ve večerních hodinách volali ze stáje, že Pan Gai stojí ve výběhu se zadní nohou zlomenou v holenní kosti, nestihla jsem za ním ani z Prahy dojet. Přijel veterinář, který ho dobře znal a konstatoval, že situace je horší než čekal. Byly tam přetrhané i cévy a koník by vykrvácel. Do dneška pořádně nevím, co se stalo, koně se nejspíš něčeho lekli, začali v tom výběhu létat a Pan Gai, za šera už viděl opravdu špatně, nejspíš ho někdo kopl a on pak v kopci na tu nohu špatně šlápl a ta se mu urvala...

Teď už mám koně jiného mohutného holštýnského valacha, prostě německý typ sportovního koně, ale takový vztah, jako jsem měla s Pan Gaiem s ním opravdu nemám. Ten drobný koníček, kterého všichni odepisovali a divili se mi, proč se s ním vůbec piplám, mi přirostl k srdci jako nikdo. Moc mi doteď chybí a stále se nemohu smířit s jeho nenadálou smrtí.