Rabín

Napsala Marcela Klingorová, publikováno: leden 2006

Do Karlových Varů, kde si v minulosti dvakrát vychutnal neopakovatelné pocity vítěze, se měl vrátit po ukončení svojí aktivní kariéry dnes desetiletý hezoun Rabín (Dunbeath - Radiace).

Během své závodní aktivity vyběhl v 50 dostizích, osm z nich proměnil v prvenství. Nejlépe se mu běhalo v Mostě, kde triumfoval čtyřikrát, mimo jiné i v prestižní Ceně Jezdectví v roce 2002. Na karlovarské dráze zazářil v Ceně Lux Lighting (2001) a především o rok později, když pod žokejem Karolem Šarinou pokořil všechny své soupeře v jedničkové Lázeňské míli.

Ústup ze slávy pocítil jeden z nejrespektovanějších plnokrevníků českých drah v sezóně 2004. Absolvoval pouze šest startů a jenom dvakrát doběhl za peníze a to na 2. a 3.místě. Čtyřikrát skončil poslední. Možná na tom svůj podíl viny mělo i občasné krvácení z nozder při zátěži, které znemožňovalo plnohodnotný trénink.

Po odpočinkovém období ve stájích svého bývalého trenéra Martina Knauera na severu Čech, kdy se oťukával v jízdárenské práci, ho měl vítr zavát do města oplatek, horkých pramenů a neodolatelné Becherovky.

obrázek - Rabín
Rabín

Jeho majitel Josef Melen mu chtěl najít kupce a tak ho nabídl do karlovarského klubu v příměstské části Stará Role, kde se měl "zaučit" v jednoduchém parkurovém skákání a drezúrní přípravě a připravit se tak na roli rekreačního provozního koníka. Všichni jsme v posledních prosincových dnech očekávali jeho příjezd. Nejenom že by naši stáj oživila jedna opravdu výrazná koňská individualita, ale tak trochu jsme už viděli chvíle, kdy spolehlivě na svém hřbetě vozí především dětské nadšence, kteří v klubu sbírají zkušenosti v ježdění. Jeho příjezd se neustále oddaloval, až z něho úplně sešlo. Nakonec Rabín Karlovým Varům pouze zamával a pokračoval dál k Františkovým Lázním.

Jeho cílovou stanicí byl westernový ranč Sorkov, kde na něho čekalo sedm nových kamarádů a laskavá opatrovnice Zdenka Wágnerová. Novou stáj i prostředí přijal okamžitě, získal nejkrásnější box s vlastním výběhem. Box měl stále otevřený a mohl tak pobývat venku podle libosti. Toho si také náležitě užíval, celé dny trávil ve velkém výběhu vedle ostatních koní. V prvních dnech to byl naprosto nekomunikativní kůň, kdykoliv k němu člověk vešel do boxu, otočil se, zalezl do rohu a s výrazem "jestli mi něco důležitého chcete, dojděte si pro mě nebo mi dejte pokoj," odradil každého. Ošetřovatelka si pro něj musela chodit i do výběhu, odmítal sám od sebe přijít. Všichni se tak museli obrnit trpělivostí. Po čase se situace začala zlepšovat. Rabín sám ke člověku přišel, těšil se na něco dobrého, prohrabával kapsy. Změnou krmení a životního stylu i za tak krátkou dobu přibral, začal se osvalovat a stával se z něj příjemný koník. Pomalu zapomínal na dostihový šrumec.

Zprvu pracoval v kruhové ohradě na ruce a poté přišlo na řadu sedlo. Potřeboval se zbavit dvou vážnějších neduhů - jedním z nich byla jeho naprostá neohebnost, ale s ní se překvapivě rychle vypořádal. Dalším a pro jezdce mimořádně nepříjemným problémem bylo nečekané zvedání hlavy tak, že šlo tzv. o zuby. Dostalo se mu individuelního přístupu a z hnědáčka se pomalu a jistě stával bezvadný kamarád. Sotva se v novém domově zabydlel, dosavadní majitel opět zavelel k odjezdu. Při cestě k přepravníku se stále otáčel za svými novými dvou i čtyřnohými kamarády a bylo vidět, že se mu možná poprvé v jeho životě odněkud opravdu nechce. Tentokrát na sympatického hřebečka na sklonku roku 2005 čekala nová stáj nedaleko Prahy a tak mu všichni ti, se kterými se jako dostihový vysloužilec potkal i těsně minul, přejeme, aby do spokojeného důchodu dokráčel klidnými kroky.