Santos

Přepis článku "Rekviem za Santose", Dostihový zpravodaj 6/85, foto archiv TBDiamond, publikováno: 2007

Ve čtvrtek večer, pátý den po 95. ročníku Velké pardubické steeplechase, mi doma zazvonil telefon. Z dalekého Vimperku mi zazvonil smutek, který se bolestně prodíral telefonními dráty kdesi od Boubína k městu na Dunaji. Smutek, který druhý den zasáhl všechny milovníky překážkového dostihového sportu. "Santos už není, pane Klč... Uhynul s největší pravděpodobností na selhání ledvin a jater, ale přesná diagnóza bude známá až za čtrnáct dní. Zemřel v pardubické veterinární nemocnici..."

Pět dní před tímto telefonátem trenéra Stejskala doběhl vimperský osmiletý hnědák Santos jako třetí do cíle Velké pardubické za Festivalem a Paramonem. Doběhl si za aplausu 55 tisíc přímých a bezpočtu televizních svědků pro lichotivý stupínek, za kterým číhalo nejprve ohromné vyčerpání a po něm plíživá smrt... Je krutou ironií osudu, že vítěz tří nejrenomovanějších bratislavských steeplů v roce 1985 a vítěz Steeplechase Epigrafa na 5500 metrů na pardubické půdě, vůbec v nejstarším a nejtěžším kontinentálním překážkovém dostihu startovat neměl... Je krutou ironií osudu, že jeho trenér Josef Stejskal ho původně do Velké pardubické nechtěl postavit a až po důrazném naléhání - protože Santosovi vnucovali výjimku pro start ve Velké, ačkoliv nesplnil kvalifikační podmínky - podlehl... Santos i jeho trenér Stejskal v sezóně, která předcházela pardubickému vrcholu, pořádně rozčeřili naše překážkové vody. A samozřejmě i amatérka Světlana Kržová, která ho vždy při vítězných startech vedla. Právě ona seděla v jeho sedle při vůbec prvním oficiálním tréninkovém skoku Taxisova příkopu, který vynesl trenéra Stejskala do nebes i pekel... Bez amatérky Kržové, tvrdě potrestané za poslední kvalifikační start v Pardubicích, ale s matadorem a čtrnáctinásobným účastníkem Velké Kamilem Kuchovským, Santos Taxis hravě přeskočil a vyvrátil pochybnosti, že si nevydařenou zkoušku zapamatuje.

Ta věta - "Santos už není, pane Klč..." mi zněla jako rekviem.

Prosím vás, napište pravdu, jak to se Santosem od začátku bylo, protože u nás se člověk dočte věci, při kterých mi vstávají vlasy hrůzou, a dokonce i moje překroucené myšlenky a věty... Následující řádky se pravdou o hvězdičce, která oslnivě zablikala na naší steeplerské scéně, a vzápěti, bohužel, předčasně tragicky zhasla, pokusí být. Aspoň v tom smyslu, jak mi velí zápisky v novinářském bloku, které jsou výsledkem dvouhodinového rozhovoru s trenérem Stejskalem ve vimperském trambusu za rohem pardubické stáje. Připomínám - v těch řádcích Santos ještě žije... (dále upraveno - vynechány pasáže související s životem Josefa Stejskala, otázky tučně, odpovědi p. Stejskala normálním písmem.) ... a z píseckého hřebčína mě vytáhl ředitel Státního statku Vimperk. Od roku 1980 působím vlastně poprvé v životě jako profesionální trenér.

Santose už jste ve Vimperku našli?
Ano, a vypadal - s prominutím - jako koza. V generálním handicapu měl 38 kg, startoval jen v pětkách. Jako dvouletý startoval šestkrát za Kladruby, jako tříletý devětkrát, přičemž za ty dva roky vyběhal 2500 korun...

Jinými slovy, bylo potřeba s ním někde začít.
Samozřejmě, od začátku jezdeckého výcviku, znova. Přes drezuru. Od "zetka" přes "zetelko" a "elko", chodili jsme s ním drezurní soutěže a na krajském mistrovství skončil pod dorostencem druhý. Ale pak jsem si uvědomil, že dobrý drezurní kůň z něj nebude. Chyběla mu líbivost, i troška přirozeného vzpřímení. Vzhledem k jeho nízko nasazenému krku by bylo potřeba absolvovat výcvik na vyšším stupni drezury. Jenže kdyby k tomu vzpřímení došlo, bylo by to už nežádoucí pro military, kam jsem s ním předtím v duchu mířil. A tak dostal Santos definitivně určení - dostihy. A také proto, že jak už jsem naznačil, při jiném poslání se nemohl líbit rozhodčím...

obrázek - Santos
Santos a Světlana Kržová © K. Liška

To bylo asi v době, kdy se mezi vimperskými koňařskými nadšenci objevila Světlana Kržová, že?
Ano, přibližně v té době. Tedy před třemi lety. A jsem velmi rád, že mezi náš přišla. Vlastně se mi nechce věřit, že taková mládež, jako představuje Světlana, ještě po světě chodí. Přímá, poctivá, svědomitá, důsledná a přesná, navíc nesmírně odvážná. Snad není kladná vlastnost, kterou by neměla. Bojovnost prostupuje celým jejím životem, přičemž jeho smysl ani zdaleka nehledá jen ve steeplech; má jiné vážnější zájmy. Ale abych se vrátil k jejímu příchodu mezi nás. I ona začala s drezurním ježděním, pravda, na jiných koních. Pikantní bylo, že spolu vyrůstali dva nezkušení - Světlana a Santos... Absolvovali základní drezurní výcvik, tři nebo čtyři terénní jízdy; chtěl jsem prostě věcem nechat přirozený průběh. A před třemi roky už v ukázkovém steeplu v Třeboni skončili druzí. Oba jsem později podrobil velmi tvrdé gymnastické přípravě a oběma to prospělo. Světlana se naučila padat, to umí vskutku mistrovsky, i když, naštěstí, není zvyklá padat často. Nejednou jsem na ni byl až moc tvrdý, zatvrdila se, neřekla nic, až druhý den mi vytkla, že mi uletělo nezdvořilé slovo. Stručně řečeno - oba si na sebe začali zvykat a dostali se do dokonalého souladu. Při posledním letošním startu v Bratislavě jsem už nechtěl věřit vlastním očím, jakého dokonalého souladu jezdkyně a koně jsem byl svědkem - bylo to pro mě prostě nezapomenutelné!

Rozhodli jsme se ale pro chronologickou rekapitulaci, tak se vraťme na práh sezóny, která té poslední předcházela...
Byla milosrdná zima. Víte, u nás ve Vimperku, ležícím ve výšce 800 - 900 metrů nad mořem, na kamenité půdě, je možné pracovat vlastně jen v zimě. V zimní přípravě dostal Santos, co mu patřilo. Později jsem ho vzal na dva týdny do Lysé nad Labem, a vzápětí se Světlanou svůj první loňský start vyhrál. Potom v Bratislavě doběhl Santos druhý za Bekorem, později skončil ve Velké ceně Karlových Varů třetí a stejně se umístil ve svém posledním startu v roce 1984 v bývalé Ceně Vltavy. Při hodnocení loňské sezóny jsem měl dobrý pocit. Ve všech čtyřech startech Světlana udávala tón, Santos šel pod jejím očividným kladným vlivem a potvrdilo se, že není žádná "hloupá husa", za jakou se ji snažili a tu a tam ještě snaží někteří vydávat...

Přišla ale další zima a pro úspěchy Santose asi nejdůležitější...
Odpočinek měl Santos krátký. V lednu pracoval dvojfázově každý den, v únoru dvojfázově tři, čtyři dny v týdnu. Potom jsem ubral, až jsem si později uvědomil, že je všechno v nejlepším pořádku. Signalizovala mi to jeho přirozená únava v mezích normy. Mechanika jeho pohybu v kroku mě plně uspokojovala. Většinou pracoval ve volnosti, bez jezdce, tak i skákal v terénu. Už v únoru byla u nás příznivá sněhová vrstva, umožňoval jsem mu i tempo, ale na opatrné úrovni. Příprava na sněhu se projevila na jeho prvním startu v military v Humpolci, druhou tuto soutěž vyhrál už s velkou rezervou.

Potom už přišly bratislavské starty, vlastně hattrick v těch nejrenomovanějších steeplech, které se v Bratislavě vůbec běhají. Kdy jste se rozhodli právě pro tyto tři dostihy?
Odpověď je jednoduchá - když jsem se v propozicích dozvěděl jejich názvy...

Pojďme na to z opačného konce. Čím prospěly bratislavské starty vašemu svěřenci?
Pro Bratislavu hrálo víc věcí. Především to byla snaha nabýt rychlostní vytrvalost. Když u nás sleze sníh, možnosti další přípravy jsou totiž velmi omezené. Bratislava mě lákala jako město, kde jsem kdysi začínal jako trenér, chtěl jsem se s ní opět seznámit a upevnit stará přátelství. Tamější živé publikum nás vždy vřele přijalo a také ohlasy na všechny tři prvenství byly mimořádné. Bratislava nám jednoduše svědčila a cítili jsme se tam vždy nesmírně fajn i díky příjemnému prostředí.

Při prvním bratislavském vítězství jste nám na tiskovce prozradili, že v roce 1985 o startu ve Velké pardubické neuvažujete!
Promiňte, ale moji odpověď jste si tehdy celkem určitě špatně "přečetli"... Nevyloučil jsem tuto možnosti. A po první vydařené kvalifikaci v Pardubicích jsem se rozhodnul, že zkusit bychom to mohli. Postavil jsem si plán a čekal, co z toho vyjde. Přiznám se, že jsem si přál, aby Světlana jako čtvrtá žena v historii Velkou pardubickou jela. Chtěl jsem, aby právě ona byla v sedle Santose, protože si to zasloužila a především je se svým koněm dokonale sžitá.

Přišel srpen a cosi nevídané - trénink Taxisu! Někteří odborníci se chytali za hlavy, na co prý trénovat skok do živého plotu, když kůň stejně do příkopu nevidí - a případný pád, i když skončí dobře, si může zapamatovat...
Nadělalo se kolem toho až moc zbytečného povyku. Podívejte se: zaprvé - majitel s touto zkouškou souhlasil. Zadruhé - hned u překážky byla sanitka, zdravotníci i veterinář, kdyby mělo k něčemu dojít. To z technické stránky. Santos je kůň - profesor. Ve Vimperku skákal překážky, proti kterým je Taxis jen slovní strašák. Riziko neúspěchu bylo nízké. Chtěl sem, aby Santos skok poznal, a netajím, že i vyvolat možnost diskuze. Co se týká Kržové, přál jsem si, aby také získala zkušenost s tímto skokem bez toho, aby byla ohrožená. Oba mohli zhodnotit tento experiment. Santos ale při odskoku podklouznul a Světlana udělala chybu v poslední fázi nájezdu. Výsledkem byl její pád i to, že kůň šel takzvaně do kolen. Světlana byla předtím ve strakonické nemocnici, byla zesláblá. To byla moje první chyba a spočívala v tom, že po čtyřech vydařených startech, vítězstvích, jsem se nechal přemluvit na změnu délky udidla. Víc k tomu nemám co dodat. Možná jen to, že jsem byl zaskočený reakcemi v části tisku, které nás vykreslily jako dobrodruhy s prázdnými makovicemi na krku. Nedělali jsme tu zkoušku pro pózy a ne pro publicitu. Byl bych rád, kdyby tomu všichni uvěřili!

Po druhé kvalifikaci na Velkou - 7. září - bylo publicity také dost. Nesplnili jste kvalifikační limit, dvojice dostih nedokončila...
Santos utíkal mimo kříže, když vybočil po skoku, Světlana ho musela otočit, vrátit se za kříže a jít znova. Na francouzském skoku se chyba opakovala a na zahrádkách Světlana po vysílení nemoci z koně jednoduše spadla. Po dostizích mě volali i s ní na věž rozhodčích. Nevěděli jsme, co vlastně od nás chtějí... Světlana nic nezatajovala - jak to má ve zvyku - a rovnou jim pověděla, že sama tyto dostihy nezvládla fyzicky. Vyřkli nad ní tvrdý ortel: dva měsíce! Přijala to navenek statečně, ale co se odehrávalo v ní, to si můžu jen představit. Sám nejlépe vím, jak dokonale byla se Santosem sžitá a vím i to, že pro Santose byla nejlepším jezdcem. Trest jí znemožnil se před Velkou tady v Pardubicích o Santose starat a do hlediště se jí nechtělo, bylo by to pro ni příliš kruté. A tak bude výkon Santose sledovat spolu se svým chlapcem na televizní obrazovce...

Santos kvalifikační limit nesplnil a přece jen na startu je! Ruku na srdce: u konkurence, která výjimku na startu nedostala, nemáte uloženou cenu sympatií. Prozradím vám, co říkají - těm je hej, chodí rejžovat do Bratislavy, ušetří koně od pardubických kvalifikaček a přece tu pyšně obcházejí jako frajeři...
Chápu, co si ti, kteří výjimku nedostali a papírově si ji zasloužili jako my, o nás myslí. Mrzí mě, že došlo k porušení principu rovnosti, pravidel, které jsem si nevymyslel ani já, ani oni. A teď to podstatné: Já, Stejskal, jsem o výjimku startu Santose vůbec nežádal!!! Ve hře byl zainteresovaný ředitel Státního statku Vimperk, ten především, ale nezanedbatelné nebylo ani moje slovo. Opakuji, já jsem původně nechtěl, aby Santos do Velké pardubické šel! Okolnosti, o kterých bych se nerad zmiňoval, mě k tomu však víceméně přinutily...

A přinutily vás i hledat nového jezdce.
Před nešťastnou druhou kvalifikací mi Kamil Kuchovský koval Santose. Piplal se s tím tři hodiny a udělal to perfektně. Už tenkrát nebylo jasné, jestli Světlana bude moci startovat. A když se to semlelo s jejím tvrdým trestem, přišel tip na Kamila Kuchovského jaksi mimovolně. Netajím, že během závěrečné přípravy tady v Pardubicích jsme měli mezi sebou třecí plochy, ale já jsem si musel stát - alespoň myslím - za svým. Jednou jsem uhnul z vlastní představy - s tím nešťastným udidlem - a špatně to dopadlo. A tak podvědomě i vědomě věřím - ať mi každý promine - jen sám sobě...

Do startu 95. ročníku Velké pardubické chybí už jen den. Věříte Santosovi - a komu ještě v souvislosti s ambicemi na úspěch?
Viděl jsem pracovat sovětské koně a velmi se mi líbí celý systém práce sovětské ekipy. Mezi trojicí Pansionat, Erot a Elda je třeba hledat favorita. Železníka, o kterém se tu hodně hovoří, jsem moc neviděl; když startoval Santos, jiných koní už jsem si všimnout nestihnul. To samé platí i o Essexovi. A další koně? Nevím...

O Santosových možnostech víte zato nejvíc...
Je v takové kondici, jako býval v Bratislavě, o poznání víc se potí... Ale jak dojde k absolutní shodě mezi ním a jezdcem, nic by nemělo stát v cestě, aby Santos vyhrál. A strašně bych mu to přál!

Tady můj zápis končí.

Nevím, do jaké míry poslouží pravdě o koni, který zdvíhal dostihovou Bratislavu ze sedadel, který tréninkově jako prvně v historii oficiálně zkusil skočit Taxis, který byl nakonec "protekčním dítětem", ačkoliv si to jeho trenér vůbec nepřál, a který přesto doběhl do cíle 95. ročníku Velké pardubické na vynikajícím třetím místě, ale koni, na kterého čekala pět dní po úspěchu jeho i úspěchu trpělivého, pedantského trenéra Stejskala krutá a plazivá předčasná smrt...

Ve chvíli, kdy jsem psal tyto řádky, nebyla přesná diagnóza ještě na světě. Ale to nebylo podstatné...

Podstatný byl bolestný smutek, který mi v onen čtvrtek večer zazvonil z Vimperka a prodíral se telefonickými kabely od Boubína k městu na Dunaji a zněl jako rekviem.

Rekviem za Santose.