Václav Chaloupka

Napsala a nafotila Marcela Klingorová, publikováno: 10.11. 2008

Dostihový funkcionář, majitel, chovatel, trenér, pořadatel dostihů, mistr republiky v bowlingu v družstvech a také ostřílený účastník televizních pořadů a samozřejmě žijící legenda českého turfu ing. Václav Chaloupka 6.července v mladické svěžesti a neúnavné aktivitě oslavil významné životní jubileum. Šedesátiny strávil v prostředí jemu nejmilejším, tedy na dostihové dráze mezi milovanými koňmi a svými přáteli. Bylo o něm napsáno již mnoho a tak následující řádky dostihovým fanouškům důvěrně známé nechť symbolicky připomenou životní okamžiky jubilanta.

Povolání první - jezdec

Václavovy jezdecké začátky se výrazně nelišily od ostatní kluků a děvčat na vesnicích, kteří byli od malička mezi zvířaty. Jezdit začal v 10 letech s partou dětí na jízdárně pod vedením plukovníka Klapala, skákal parkury, obsedal hříbata. První dostih vyhrál již ve 12 letech ve Slavkově na kobylce Jehle a ve steeplechase triumfoval poprvé o rok později v Židlochovicích. Ve třinácti nastoupila závodnická éra (tehdy se vystavovaly i jednodenní jezdecké licence), která s přestávkami pokračovala až do roku 1998. Jen tak pro zajímavost, Václavovu všestrannost dokazuje fakt, že s Jehlou vyhrál rovinový dostih a druhý byl ve skoku mohutnosti za jinou veličinou jezdeckého sportu Andrejem Glatzem.

Velká pardubická

O čtyřech startech Chaloupky a Koroka je téměř všechno psáno v knihách, časopisech, kronikách. Ze slušnosti a také podle osobního cítění se pozastavím u jejich premiérového účinkování. Nebudu ovšem opisovat průběh dostihu, v němž nakonec s jistotou triumfovali, to by bylo nošením dříví do lesa. Chtěla bych nastínit celkovou atmosféru, která oba dva dostihem provázela a společný úspěch umocnila. Jejich prvenství mělo totiž také významný politický podtext. Jedna z tehdejších publikací citovala: "Píše se rok 1969. Rok oběti Jana Palacha, Jana Zajíce a zklamaných nadějí, že se vše ještě v dobré obrátí. Jsme obsazenou zemí a nenávist k okupantům je nesmírná. Bouře nadšení vyvolala naše vítězství nad SSSR na mistrovství světa v ledním hokeji. Když jsme nad nimi nezvítězili jinak, tak alespoň ve sportu. Atmosféra před startem 79.Velké pardubické je podobná, vždyť proti našim jezdcům a koním nastupuje 5 sovětských dvojic! Snad ještě nikdy si české publikum nepřálo tak moc, aby onoho 12.října vyhrál český kůň." Chaloupka a Korok se za cílem stali minimálně pro tento den národními hrdiny.

Dvakrát do Liverpoolu

Když se Václavovi splnil první z velkých snů, tedy zvítězit ve Velké pardubické, brzy se snažil o ten další, kterým byl start ve Velké národní v Anglii. A osud tomu chtěl, aby se po 55 letech vydal po stopách kapitána Rudolfa Poplera, jenž se dostihu s historií sahající do roku 1837, zúčastnil, ale do cíle tehdy nedojel. Někdo možná Chaloupkovu premiéru s Essexem považoval za nezdar, ale s odstupem času ji můžeme brát spíše jako odvážný krok kupředu, vždyť v té době si jen těžko někdo mohl představit, do čeho se slušovický tým vlastně pouštěl. A malovat si vzdušné zámky v podobě úspěchu by bylo tématem pro červenou knihovnu. Realita bývá totiž navzdory snům většinou odlišná. Essex určitě nezklamal svým projevem, nad pevnými vysokými překážkami dokázal, že je minimálně excelentním skokanem. Vědělo se o něm, že je rychlý a nyní se čekalo na to, jak prostojí v rychlém tempu celých 7.200m. Nakonec, jak jistě víte, dvojice dostih nedokončila z jiného důvodu. Chaloupkovi praskla přezka u třmenu a tím byly veškeré další naděje pohřbeny.

Essex byl vůbec zajímavým koněm. Narodil se v Maďarsku jako Emír a od počátku byl pěkné kvítko. Jako dvouletý měl celkem šestkrát vyběhnout, ale ani jednou nevstoupil do startovního boxu. Majitel nad ním zlomil hůl a prodal ho do Slušovic. Protože na české dostihové scéně již jeden plnokrevník jménem Emír působil, byl vzpupný černý hnědák přejmenován na Essexe.

O pět let později se Václav Chaloupka do Aintree vrátil, tentokrát s mohutnou benešovskou klisnou Frází. Ani tentokrát při nich štěstí nestálo. Při poslední rychlé tréninkové práci před samotným dostihem si přivodila zdravotní komplikace s nohou a několik dní musela odpočívat. "Odstartovali jsme, ale s vědomím, že budu-li cítit, že něco není v pořádku, kobylku okamžitě stáhnu. Předpoklad se bohužel vyplnil a Fráze zvládla přeskákat jenom první kolo dostihu, poté jsem ji zadržel", vzpomínal jezdec. Z původní dohody, podle které měla klisna v Anglii zůstat a připravovat se na následující ročník Velké národní, kvůli jejímu zranění sešlo.

Druhé jezdecké období

obrázek - V. Chaloupka
V. Chaloupka s Drakem © archiv M.D. Salvatore

Aktivní období v dvojroli trenér-jezdec je zaznamenáno na přelomu 90.let, kdy absolvoval v sedlech překážkových koní více než sto dostihů a v 21 případech se dočkal vítězství. Po sedmi letech závodní přestávky se do světa překážkových dostihů vrátil. V padesáti letech, ale se srdcem mladíka a odhodláním. Není divu, že vítězně. Z výčtu čtyřnohých partnerů v této souvislosti určitě zaujme klisna Vlys, s níž během tří letních měsíců roku 1990 dokázal třikrát zvítězit. Výrazně se prosadil také díky Mercatorovi, s nímž triumfoval dvakrát (Cena st.st.Tochovice 1989 a Prvomájová steeplechase v Lysé o rok později) a dvojitý počet prvenství zaznamenal také zásluhou klisny Fráze a hřebce Mir Sady, s nímž také v srpnu 1998 natrvalo uzavřel rozsáhlý seznam svých vítězných počinů. Uváděný rok byl bohatý na úspěchy, které Václava Chaloupku těšily o to více, že se jich dočkal v sedlech koní, které v předešlých sezónách sám trénoval na rovinách (Nadely, Limita, Baddellios, Dare To Wait). Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl předposlední květnový den zmiňovaného roku, když s Naguibou triumfoval v jedničkové Ceně Pardubických novin.

Záviděníhodnou vůli a pevné odhodlání dokumentuje dostih ve Francii, kterého se jako padesátiletý zúčastnil se svým hnědákem Mir Sadou. Aby tehdy mohl vůbec odstartovat, musel shodit více než 20kg! Naposledy ohlásil návrat do dostihového sedla na konci roku 2002, třebaže se měl udát bez velké slávy a očekávání. Rozhodl se pro účast v překážkovém dostihu na venkovském závodišti v Mirošově. Sedlo zkušeného Debicze ale nakonec zůstalo prázdné poté, co si při sedlání jednoho ze svých svěřenců vyhodil rameno a start by v tomto případě byl zbytečným hazardem.

Souboj legend

108. Velká pardubická lákala sice nebývalou konkurencí zahraničních účastníků, domácí fanoušci se ale možná ještě více těšili na duel dvou nejvýraznějších postav novodobé historie nejtěžšího dostihu kontinentu. Postřehy před očekávaným soubojem, kde měl zřetelně větší šance (díky Vronskému) Josef Váňa a vzájemné vzpomínky obou soupeřů z dostihů, byť se nepotkávali často, neboť Chaloupka s aktivní kariérou končil a Váňa se své jezdecké umění začal teprve pořádně rozbalovat, byly v zájmu mnohých médií. Vybrala jsem některé z nich a předávám slovo hlavním aktérům.

Josef Váňa: "Vašek pojede Velkou po devatenácté. Tenhle rekord asi už nikdo nepřekoná. S tím by se mohl spokojit". Václav Chaloupka atakoval: "Pepovi by mohlo stačit, že o něm před Velkou vychází kniha. A já bych mohl vyhrát…" Tohle klukovské popichování rozsekl ing.Jiří Šindler, startér, který si pamatuje všechny starty obou jezdců. "Váňa je jezdecky hodně aktivní, ale proto by možná s Korokem Velkou třikrát nevyhrál. To byl totiž kůň, který si nedal do ničeho mluvit. Chaloupka ho nechal, ať běží, jak sám uzná za vhodné, a to bylo dobře. A naopak, Václav by asi nevyhrál čtyřikrát se Železníkem, protože ten zase potřeboval Váňovu razanci". Pro úplnost dodávám, že k zápolení zkušených žokejů a velkých kamarádů nakonec nedošlo, protože veterinární komise pro zdravotní indispozici na start nepustila Chaloupkova partnera Grega.

Povolání druhé - trenér

Václav Chaloupka je známý svými sympatiemi k Francii a odsud se snažil dovážet nadějné plnokrevníky nejenom k závodění, ale také pro zkvalitnění našeho chovu. Na naše vyspělejší západní sousedy se nesoustředil jenom kvůli na vysoké úrovni tamního chovu, ale v potaz bral také další důležitý aspekt – lepší adaptabilitu importovaných koní na naše klimatické podmínky, které jsou si podobné více než třeba v porovnání s Anglií. Což se také potvrzovalo.

Francouzské importy z 90.let, namátkou jmenuji Palomiu, Librillu, Laurenu nebo Mir Sadu, se stali ozdobou dostihových oválů. Václav Chaloupka býval vyhlášeným specialistou na dvouletky. Jak sám říká, práce s koněm od stáří roku je pro něho nejhezčí. "Dostanete dítě do rukou a něco z něho uděláte." Stačí nakouknout do listin vítězů nejvýznamnějších klání.

Jeho svěřenci opanovali Československé derby (Dox v roce 1987), Cenu prezidenta (Rájec 1986), St. Leger (Zana 1987 a Librilla 1997), Cenu zimního favorita (Hexa 1981 a Naguiba 1994), Gerschův memoriál (Meriem 1980, Isolda 1986, Naguiba 1994, Mir Sada 1995 a Librilla 1996), Cenu Hřebčína Napajedla (Imperfectible 1993 a Maracudja 1994), Velkou červnovou (Mayo 1985, Maur 1986 a Amande Praline 1993), Mem.R.Deyla (Japa 1983, Ostrea 1987 a 1996 Fermika), Velkou dubnovou (Starting Order 1994, Cayrass Ball 1996, Palomia 1997 a Monte Carlo 2003), Mem.prof.V.Michala (Durman 1979, Číman 1985 a Baddellios 1994), Velkou květnovou (Palomia 1995), Gomba handicap (Tiznit 2001).

Jedním z nejradostnějších okamžiků trenérovy kariéry byl slavnostní mítink na centrálním závodišti v roce 1996, kdy se radoval z obou hlavních dostihů dne, tedy z Velké ceny Prahy zásluhou Palomie (vedené René Koplíkem) a především z Velké ceny českého turfu. V živé paměti mnohých určitě zůstal fantastický triumf populárního Mir Sady, který pod Petrem Kubíkem porazil neotřesitelnou středoevropskou hvězdu hvězd Almaze.

V přehledech chuchelského závodiště jsou držiteli rekordu dráhy jím trénovaní Librilla (na trati 2.600m), Monte Carlo (1.800m), Cosmetik (1.100m) a Palmare (1.000m).

Dvakrát měl blizoučko k dalšímu triumfu v honbě za ziskem modré stuhy, když jeho Baddellios a Mir Sada skončili v derby na 2.místě.

Majitelé suffixu "FR" se také nemalou měrou zasloužili o to, že v roce 2004 stanul Václav Chaloupka na samém vrcholu rovinového šampionátu. Čas se nedá zastavit a tak se v následujícím období stává také chovatelem a raduje se z každého hříbátka narozeného rodičům, které kdysi sám trénoval. Přišla tedy doba, kdy stále častěji do bojů o stupně nejvyšší posílá české a především vlastní odchovance a stále sní, že v budoucnu některý z nich bude patřit mezi nejužší špičku. Té se doposud hodně přiblížili potomci nezapomenutelné Palomie Palmare (vítěz Poháru FF) a Porta Coeli (Cena Masise).

Vychoval nejenom dobré koně, ale také kvalitní jezdce jako byl Petr Kubík, Zdeněk Machů či Libor Šindar, nemalé šance dával Ivanovi Kubovi, který po ukončení chuchelského učiliště na dlouhá léta posílil tochovický tým. A samozřejmě stojí za mnohými úspěchy synovce Jiřího, který v současné době patří mezi nejužší špičku českých profesionálů. Všechny vedl k tomu, že jezdec není pouhou ozdobou na hřbetě koně, ale také sportovcem, který má za všech okolností podat co nejlepší výkon. Vyžadoval snahu jezdce přizpůsobit se koni, umět jednat s trenérem, majitelem i novináři a hlavně dokázat na veřejnosti prodat vše dobré, co umí. Uvědomoval si, že i takové zdánlivě nesouvisející poznatky někdy hodně ovlivní pohled na celou dostihovou scénu a nezřídka zvýší také diváckou návštěvnost a propagaci samotných dostihů. Byla by věčná škoda, kdyby se éra žokejů Havelky, Smolíka či Dolejšího nadobro vytratila.

Povolání třetí - podnikatel: úředníkem proti své vůli

Závodní sedlo vyměnil na nějakou dobu za teplou kancelář (od roku 1987 zastával funkci vedoucího dostihového střediska v Chuchli), ale brzy dal úředničině vale a vrátil se do stáje mezi koně. Náhoda stíhala náhodu a když se vítězně prezentoval ve Velké tochovické steeplechase, dozvěděl se, že tamní chov spěje k zániku a s ním také celé závodiště. Takovou šanci nešlo nepřijmout. Brzy se z jezdce a trenéra stal také podnikatel. Na svá bedra si vzal provoz areálu, stájí, přilehlých pozemků i část tochovického zámečku, kam se do původních stájí koně (především chovní) nastěhovali také. Další služby na sebe nenechaly dlouho čekat, návštěvníkům sloužil útulný penzion s nabídkou sportovního vyžití pro celé rodiny (kulečník, stolní tenis, fitness, horská kola), zájemci si mohli zajezdit na koních nebo v kočáře či zakoupit jezdecké kurzy a přitom mít pocit, že jsou v těsné přítomnosti legendy dostihového sportu. S tím vším ožila také dráha, v 90.letech se zde dostihy konaly dokonce každých 14 dní.

Fond na záchranu a podporu koní

V roce 1990 stál u zrodu Fondu, který mimo jiných aktivit organizoval také dražby odpojištěných koní a koním, kteří ukončili z nejrůznějších důvodů závodní kariéru, tak dával prodejem k novým majitelům, šanci na další plnohodnotný život. Možná vám budou následující řádky připadat neuvěřitelné a kruté, ale v té době byl u nás patrný přetlak koní a navíc docházelo k ekonomickým krizím u některých podniků. Nejednou se stalo, že když nemělo družstvo na výplaty svým zaměstnancům, poslalo několik koní na jatka. Za takovou nucenou a prokalkulovanou smrt totiž pojišťovny vyplácely potřebné peníze. Tolik tedy pro představu, proč také Fond, leckde a leckým kritizovaný, mimo jiné vznikl.

Dostihový klub

Svými přesvědčovacími schopnostmi, jak se lidově říká, "udolal" každého. Probudil zájem o dostihový sport u představitelů velkých i menších firem, podnikatelů, umělců. Milovníci a příznivci dostihů se začali pravidelně scházet a to nejen při dostizích. A tak v roce 1993 vznikl Dostihový klub Tochovice, jehož myšlenka daleko přesahovala hranice sportovního vyžití. Společenská prestiž byla patrná u mnohých z 18 zakládajících členů, mezi nimiž nechyběla taková jména jako Česká pojišťovna, Čokoládovny či dnes již slávou zašlá impéria jako Centrotex nebo Koh-i-noor. Mezi jednotlivci jsme mohli najít známou country zpěvačku Milenu Soukupovou, která u Václava Chaloupky měla v tréninku plnokrevníka Viriona nebo o poznání úspěšnějšího překážkáře Whippeta. Mediální pozornosti neunikly ani reklamní souboje dvou plnokrevníků, které ing.Chaloupka trénoval. Marylanda a Bonnie´se totiž vlastnily zpěvačky Věra Martinová a Petra Janů.

Celý projekt, spojující požitek z napínavých dostihových klání i neformálních obchodních kontrakcí, který se bez potíží ujal v malé středočeské obci, se bohužel s takovým zájmem nesetkal v mnohem větším městem, jakým byly Karlovy Vary, kde myšlenka založení pobočky Dostihového klubu a tím také podpora dostihového sportu v této oblasti nakonec zkrachovala. Lázeňské město se sice honosilo závodištěm s parametry té nejlepší kategorie, ovšem ze společenského hlediska za provinčními Tochovicemi evidentně zaostávalo.

Chaloupka v lázních

Krátce po sametové revoluci bilo karlovarské závodiště na poplach. Areálu hrozilo rychlejší stárnutí než jeho opravy a údržba a vzduchem se vznášela reálná hrozba zániku nedoceněného architektonického skvostu lázeňského města. Ten, kdo si tipnul, že se tímto problémem začal zaobírat právě Václav Chaloupka s několika dalšími společníky, hádal správně. Ve výběrovém řízení vyhrála právě jejich firma Systém 93 a získala dostihový areál, který se tou dobou topil ve velkých nesnázích, do dlouhodobého pronájmu. Po nejnutnějších investicích do rekonstrukce se následující sezónu dostihové akce rozběhly naplno. Do Varů přijížděli fanoušci na hodnotné dostihy a výpadek centrálního chuchelského závodiště pomohl k tomu, že se zde poprvé (a také naposled) konalo České derby. V živé paměti je určitě výkon Reguluse, který na podmáčené hluboké půdě pod Liborem Šindarem soupeře deklasoval propastnými 15 délkami náskoku. Doby, kdy se brány druhého nejstaršího závodiště v Čechách, pyšnícího se unikátními secesními tribunami, veřejnosti otevřely více než desetkrát za sezónu, jsou nenávratně pryč a ani v budoucnu se nedá předpokládat, že by se karlovarští patrioti dočkali podobného vzkříšení někdejší městské chlouby podobně jako před čtrnácti lety. Člověka, který měl zájem, možnost a dost sil smělé plány realizovat, si radní nechali více méně záměrně utéct.

Vzpomínky

Pokaždé, když se pana Chaloupky zeptáte na jakéhokoliv koně, který má v jeho srdci alespoň malý kousíček místa, dočkáte se láskyplného, dojemného a krásného příběhu. V tomto momentě se totiž z rázného a rozhodného chlapa stane něžný romantik.

Korok

Bojovník s obrovským srdcem, který miloval lidi a jásající publikum. Chytrák, jenž se nejen v tréninku, ale také v dostihu uměl pošetřit tak, aby si nemusel sáhnout na dno sil. Jejich cesty se zkřížily v době, kdy bylo Václavovi 16 let. Do Židlochovic mladého hřebečka přivezli s dalšími koňmi jako přívažek. Drobný koník ani v nejodvážnějších představách nepřipomínal budoucího šampióna. Měl vytočenou pravou přední nohu v karpu, navíc byl přikleklý a zesláblý po kataru. Předem odepisovaného outsidera si vzal do péče Václav a oba dva se vzájemně učili. Usmyslel si, že z Koroka udělá koně, kterých je málo. Jak to nakonec dopadlo, ví s určitostí každý příznivec turfu, takže o době největší slávy se zde zmiňovat nebudu. Na toto téma byly již napsány stohy reportáží a tak se o nezapomenutelném Korokovi zmíním až poté, co odešel z dráhy a navíc z té obrácené stránky, tedy poznámkou o jeho odchodu na věčné pastviny.

Promiňte mi, ale natolik osobní věc, jakou je vzpomínka na rozlučku s Korokem, si nemohu dovolit popsat já a proto ji nechám na samotném Václavovi: "Bylo to dojemné a nebojím se říci snad osudové loučení. Ze Slušovic jsem měl jsem namířeno do rakouského Freudenau, kde mě čekal start v překážkovém dostihu a cestou jsem míjel odbočku k místu, kde tou dobou Korok působil jako plemeník. I když jsem měl naspěch, šlápl jsem na brzdu a šel se za Korokem podívat. S jeho hlavou v mém klíně jsem si na pár desítek minut zavzpomínal na všechno krásné, co jsme spolu zažili, až jsem měl slzy v očích. Dvě hodiny poté, co jsem odjel za svými povinnostmi, si Korok při pouštění do výběhu zlomil nohu. Aniž bych to tušil, ten den jsem se rozloučil s mým nejmilejším kamarádem."

Vinny

Tochovická odchovankyně a hrdinka VP 1995. Měla vítězství na dosah, nebýt nešťastného okamžiku, kdy se jejímu jezdci Koplíkovi utrhl třmen a třebaže podal heroický výkon hodný obdivu, neměl možnost svou klisnu v cíli podporovat důrazněji. Skončili druzí za britským hostem It´s A Snipem.

"Když se Vinny zranila, měl jsem na výběr. Protože byla pojištěná, mohl jsem za ni dostat docela velké peníze, ale rozhodl jsem se jinak. Vyhrála mi spoustu dostihů a měl jsem ji rád. Takže mě její léčení stálo naopak další výdaje, ale hlavní je, že se ji podařilo zachránit a zařadit do chovu. A když jsem po nějakém čase navštívil napajedelský hřebčín a rozjímal u výběhu, najednou do mě někdo strčil. Byla to Vinny, přišla mi ukázat svoje hříbátko. To pro mě byla ta nejkrásnější odměna."

Popelka mezi koňmi, to byla NIGHT SHOT. Na tochovické aukci o ni nikdo neprojevil zájem, protože měla zranění. A přesto ji najdeme ve výsledkových listinách jako třináctinásobnou vítězku (vedenou V.Chaloupkou). Tato odstrkovaná klisna to dotáhla až na titul Klusák roku. I takové příběhy někdy píše život.

Václavovi prošlo rukama hodně koní a tak moc dobře ví, co znamená "Jednou jsi nahoře, jednou dole". Někteří koně, do nichž vkládal veliké naděje, zklamali, jiní naopak předčili očekávání. Do té první skupinky určitě patří mimořádně líbivý hnědák Long Trip, svého času nejdražší dostihový kůň, který se v Čechách objevil. Neprosadil se na rovinách, skokový talent sice prokázal, ale k dalšímu prosazení mu zase chyběla potřebná rychlost a když se zdálo, že svoji parketu našel v soutěžích všestrannosti, akutní zdravotní komplikace ukončily jeho krátký život. Mezi koně, kteří svoji pořizovací cenu naopak znásobili, se řadí Palomia, Sammetsman nebo dnešní plemeník Bacar, bělouš, který podle Chaloupky mohl být nejlepším koněm na tuzemských drahách, nebýt handicapu v podobě části nefunkčních plic.

Současnost

I když dnes a mnozí potvrdí, že ne zrovna lehké době pro činovníky, kteří obětují svůj život dostihům, tochovická centrála zdaleka nepraská ve švech jako tomu bylo v letech dřívějších. V boxech ale najdete stále něco kolem 20 koní v tréninku a ve výběhu několik chovných klisen. Kromě tréninku "cvaláků" se ing.Chaloupka pravidelně věnuje také trénování klusáků a sám do sulky usedá také při dostizích. "Já už nemám kam spěchat, chci si užívat práci s koňmi pro radost", hodnotí současnou situaci jubilant. K tomuto skromnému vyznání nelze přát nic jiného, než pár dobrých a zdravých koní ve stáji, kteří spolehlivě srdíčko svého trenéra potěší. Dalšími, kteří vlévají Václavovi novou krev do žil, jsou jeho čtyři milovaná vnoučátka. A od dědečka dostali dar vskutku královský – svou vlastní stáj. Tedy prozatím reprezentovanou jedním koníkem. Natálka a Filip mají klisnu Viktomu a Dominik a Klárka hnědáka Latwinga.

Oslava jak má být

Letos nepřivítalo tochovické závodiště své návštěvníky při tradičním Svatováclavském dni, ale netradičně brzy v letním období. Jedna z oblíbených provinční drah prožila závodní ruch kromě zářijového termínu také v polovině července a za tuto změnu může, jak správně tušíte, právě ing.Václav Chaloupka. I když oficiálně trávil svůj velký den přebíráním blahopřání a gratulací na karlovarském závodišti, oslavenecký mítink o týden později na domácí půdě byl jakýmsi globálním dárkem pro všechny. Možná že si oslavenec nějak rozhněval počasí, které mu v tento velký den seslalo zakaboněné nebe s vydatnými dešťovými přeháňkami a teploty hodně odlišné od těch letních, ani nepříznivé počasí nezabránilo oslavě a dobré náladě, ostatně jak to při tochovických mítincích zpravidla bývá. A k narozeninovým hostům se svými výkony na dráze přidali také plnokrevníci, trénovaní samotným oslavencem. Ze sedmi dostihů, které kromě ukázkového dostihu poníků tvořily oficiální část nedělního programu, jich plné 3 vyhráli "Chaloupkovci" a to včetně hlavního dostihu.

"Kůň má svou duši, stejně jako člověk," tvrdí Václav Chaloupka. "Dokáže si pohrát, poznat povahu člověka, má smysl pro humor, umí shodit jezdce stejně tak dobře, jako být neskutečně opatrný k malému dítěti. Člověk si k němu chodí popovídat možná důvěrněji, než ke svému kamarádovi. A tak by to asi mělo být."

Navážu-li na vyznání jubilanta, tak dodám, že bez koní by byl život hodně smutný.

Zajímavosti o ing.Václavu Chaloupkovi

Použité materiály:
Paddock Revue, www.velka-chuhle.cz, www.dostihy.cz, Turf Magazín, časopis Televize, MF Dnes