Vratislav Tichý a jeho vzpomínky

Napsal Vratislav Tichý, publikováno: 29.12. 2009

Sedím na vozíčku a vzpomínám. Už pátý rok sedím na vozíčku a jenom vzpomínám... Letos mi bude šedesát let a mám na co vzpomínat. Plný život jsem žil více než půl století, je to málo nebo hodně? Teď žiju v místě, kde někteří neprožli ani tolik. Co jsem měl v životě rád? Svoje kolo, rychlou jízdu na něm, koně, chůzi po horách, kamarády a kamarádky - jenom mi nějak nevybyl čas na založení rodiny. Až do té zlé chvíle - vteřiny, jsem žil krásný život a ne marný. Co jsem měl úplně nejraději? Ani sám nevím...

Koně jsem měl moc rád a strávil jsem s nimi 30 let života. Ještě dnes cítím štiplavou vůni koňského potu a typickou vůni stáje. Moc se mi po nich stýská. Nebyl jsem nikdy příliš dobrým jezdcem, nebyl jsem závodník. Ale koním jsem rozumněl, někdy více než lidem. Byl jsem dobrý ošetřovatel, myslím, že můžu říct, že hodně dobrý. Začal jsem chodit do Chuchle od roku 1969, začínal jsem s Gomba handicapem a končil se Cenou znárodnění na podzim. Dobře se pamatuji na Mistra Krištůfka a další známé chuchelské postavy.

obrázek - Vr. Tichý
Jana Nová, Bledax a vodič Vratislav Tichý po jednom letním vítězství © V. David

Protože se kamarádka z jezdeckého oddílu znala se dívčinou od Plzně, která jezdila u Nových. Tak mě seznámila s nimi a takhle jsem se dostal k Bledaxovi. Bledax byl dost lekavý, na jednom místě při čištění lechtivý (což mě nikdo neřekl). Musel jsem s ním chodit často do vody kvůli šlachám. Byl jsem při jeho vítězství s Janou Novou v hlavním dostihu dne jako vodič a jeho Velkou pardubickou, kde z něho slítnul rajťák, si velice dobře pamatuji. Bledax pak dlouho hledal místo, kudy domů a když ho našel, srazil Grassla z již vítězícího Flanga. Flang a Grassl tak přišli o svoje vítězství ve Velké pardubické... Bledax pod sedlem se mnou hodně rychle galupoval, ale byl příjemnej. Takže krátký pígle, ruce v půli krku, to se mi líbilo, ale trenérům ne. Pan Míla a Jana Nových byli na mě milí, jezdil jsem k nim o dovolených cca v letech 1970 - 1977 na týden či deset dní, poté jsme se potkávali na dostizích. U nich se z koní nepadalo, před tréninkem se dávali vyprdět do výběhu.

V době, kdy jsem tam jezdil, tam pracoval Jirka Kasal, rajťák par excellence, který vyhrál s Limitem Velkou pardubickou. Ten mě naučil trpělivosti a také motat bandáže, takže jsem poté byl v tomto jednička. Bohužel jsem tam přestal chodit po smrti pana Nového a odstěhování paní Jany do ciziny. U Nových jsem tentokrát poznal i Allana Petrlíka. Do Pardubic jsem jezdil také od roku 1969 až do roku 2003...

Z mých koňských kamarádů kromě Bledaxe jsem měl nejraději Fausta a Barbara.

Faust - jako mnoho jiných, naučil jsem se na něm jezdit, byl pan profesor jízdy. Tehdy jsem na jízdárnu začal chodit až ve svých 19letech, poté, co mi doktoři zakázali závodně kolo. Chodil jsem na koně na Státní statek Klíčany, farma Panenské Břežany, cca 12 km z Prahy na Veltrusy. Zkraje jsme měli dva koně, Fausta – což byl čistokrevný Furioso a prý za mlada připouštěl jako Furioso 29 a Satana. Cvičili mě tam manželé Navrátilovi. Pan doktor Jan Navrátil byl výborný člověk, který léčil zvířata i lidi až do konce svého života. Byl ochoten k nim jet třeba o půlnoci. Říkal mi však, neříkej, že jezdíš u mě. To kvůli mému rádoby rajťáckému sedu. Všechno bylo v pořádku, oddíl fungoval, ale byl v rámci statku stěhován a po letech nakonec zrušen, koně se dostali do různých oddílů a Faust přišel do Žižky Praha. Byl jsem tenkrát nejezdícím členem TJ Žižkov a chodil jsem na jízdárnu dvakrát, třikrát týdně, ale na koně jsem se tam za celou dobu posadil 3x. Krušný konec Fausta mě ještě dnes bolí. Páni výboři z TJ Žižkov mu nedopřáli ani běžně smutný koňský konec na holešovických jatkách, ale připravili mu strastiplnou předsmrtnou cestu až někam do Itálie na maso. Hnus, hnus a lítost. Bylo panu profesorovi 27 let. Vzpomínám si, že se jednou Faust dostal do finále Zlaté podkovy do Humpolce. Tamní školní statek a kolbiště byly parádní, koňský ráj. Já tam pak byl cca 15-18x. Viděl jsem military, maratony spřežení (Kocman, Jirgala, Kohout, Veselá), pro mě to byl svátek. Nemohu zapomenout na Pecháčkovy a jejich ošetřovatele, ti chodili ke koním ráno dříve než já. Výše zmiňovaného Satana jsem doprovázel jako ošetřovatel nejen do Karlových Varů, když tam se svojí jezdkyní Lenkou Markovou vyhrál Mistroství republiky v ženách.

Další kamarád Barbar z Barbara po Masis. Jako letitý návštěvník Velké pražské steplechase jsem jej znal, nebyl vítěz, jeho místo bylo maximálně třetí. Po letech se dostal k nám, na Žižkov. Byl to folblut a k těm já velmi tíhnul. Nevím odkud přišel, ale byl ve velmi zbědovaném stavu. Měl špatné nohy, vypadalo to, že byl po těle pálen, chromý, zlý, báli se ho i ošetřovatelé profíci a podle toho vypadal jeho box. Řekl jsem si, že když mi to šlo v Chrástu u Plzně u nových koní, že to s ním také zkusím. Uši u hlavy, vyceněné zuby, kopání, ale okřikl jsem ho a ono to šlo. Pomalu začal přibírat na váze, zlepšily se mu nožičky, ale šlo moc, moc pomalu. Cizí nesnášel, když mu obrstalmajstr nesl krmení, ohnal se poněm velmi razantně. Pak jsem s ním začal chodit po maštali, pomalu okolo stáje, ale hlavně jsem stříkal šlachy. Při stříkání se mi jednou začal stavět a zespodu mě praštil do ruky a tak začala éra se třímetrovým vodítkem. Pak jsem ho začal vodit do Vltavy, chodili jsme po Trojském ostrově a po Stromovce a stávali se z nás přátelé. V boxu už jsem mu jenom ukázal místo, kam se má přesunout a on poslechl, zkrátka naše vztahy najednou neměly chybu. Při našich cestách do Stromovky jsme museli přecházet most přes plavební kanál, kde jezdila auta a přihlouplí řidiči si neodpustili troubení. Tak jsem ho naučil svíčku a on ji vždy na požádání předvedl a hloupí řidiči stáli s otevřenou pusou. Bohužel to, že se dostal do dobrého stavu, mu nepřineslo štěstí. Najednou se o něj začali hádat trenéři a nastala jeho éra poslední. Já jsem byl čím dál více odstavován. Vím, že odjel pár parkurů, ale moc mu to nešlo. Nevím, kde skončil a rád bych se to dozvěděl, rád bych znal jeho další osud... Mám na něj krásnou vzpomínku.

Ani koně, ani lidé nemají někdy lehký osud.