Wildfire

Napsala Hanka Bubníková, foto archiv, publikováno: 10.1.2011

Když se zamyslím nad celým příběhem tohoto koně a všech lidí, kteří se okolo něj pohybovali, musím se smát. Je to příběh jako z červené knihovny nebo filmu pro desetileté holčičky. Podotýkám, že je naprosto pravdivý. Vše začalo narozením plnokrevného ryzáčka 30.5.2002. Původ nebyl nijak špatný, vždyť jeho dědeček vyhrál Kentucky derby a byl vůbec prvním kanadským koněm, kterému se to podařilo - slavný Northern Dancer (CAN). Dostal jméno Wildfire.

obrázek - Wildfire
Wildfire jako hříbě

Byl malý a nikdo od něj neočekával žádné extra výkony. K tomu se ještě přidalo zranění zadní nohy, když byl ještě u matky. Šlacha nebyla naštěstí porušena ani nezůstaly žádné následky, ale veliká jizva od hlezeního kloubu po spěnku žádného kupce dvakrát nezaujala. Naštěstí pro mně se dostal do dostihové stáje, kam jsem chodila jezdit. Přivezli ho s dalšími pěti hříbaty a stalo se z nich krásné stádečko lotrů. Jeho nejlepší kamarádi byli Rubín s Raglánem. Pozdější skvělí skokani a Rubín byl dokonce účastník Velké Pardubické z roku 2010. Další byly dvě koňské slečinky Viktorina a Jasina (POL). Když vyplula na povrch jeho neuvěřitelná povaha, okamžitě se stal miláčkem stáje. Jakoby se všech pět hříbátek předhánělo, kdo bude nejhodnější. Ale "Waldík" byl vždy o chlup napřed. Od mala byl až přehnaně poctivý, uběhal by si nohy, jen aby se tím zavděčil. Proto se mu občas po dostizích stávalo, že byl "rozlámaný" - dal do toho všechno a ještě kousek navíc. Nikdy neběhal nějaké extra velké dostihy, ale byl to prostě miláček všech. Ale nejvíc můj! :) Společně jsme zažli spoustu legrace počínaje Huberty až k lehkým kopancům do zadku přední nohou, když jsem to nečekala-jestli někdo tvrdí, že se koně neumí smát, tak Walda je důkazem, že se umí za břicho popadat. Jeho smysl pro humor se projevoval takřka každý den. Jednou si rozbil napaječku, takže voda netekla dovnitř, ale stříkala do chodby. Chvilku trénoval a pak se trefoval do každého, kdo musel jít kolem (včetně psů). Jeho klouzání po hnoji je již takřka legendární. Vyběhl si nahoru, tam si lehl na bok a sjel dolů.

obrázek - Wildfire
Wildfire s Hankou

Když jsem to viděla poprvé, tak infarkt mi stál za zády - myslela jsem, že má zlomenou nohu nebo páteř, jak tam ležel na zádech, nohy vytrčené do vzduchu. Nikdy jsem neviděla podobného koně. Asi jako každá holka od koní jsem vždy chtěla mít vlastního, ale nikdy jsem na něj neměla dostatek peněz, aby se mohl mít dobře. A pak to přišlo. Waldík skončil s dostihovou kariérou a prodali ho. Prý někam k Lanškrounu na parkury. Kdybych uměla popsat to, jak moc hrozně mi bylo, tak to nevyjádří ten obrovský smutek. Na to nikdo nemá dostatečnou slovní zásobu. Představa, že už ho nikdy neuvidím mě ničila natolik, že přišly deprese, skoro jsem přestala chodit do školy, s ježděním jsem přestala úplně. Když jsem někde viděla ryzáka, rozklepaly se mi ruce a nemohla jsem se na nic soustředit. O nočních můrách, kde je Waldík se zlomenýma nohama radši ani psát nebudu. Rok jsem o něm neslyšela jedinou zprávu. Nezbývalo nic jiného než věřit, že se má dobře a že ho mají rádi.

7.9.2010 mi přišla SMS od trenérky, u které byl Waldík předtím. Prý ho prodávají a jestli chci poslat kontakt na majitele. Moje rozhodnutí bylo jasné, ale ještě zbývalo přesvědčit tátu. S mamkou neyl problém, ta jezdí také a stokrát líp než já a Waldíka znala. Táta si naštěstí uvědomil, že pokud nekývne, bude mít doma hysterickou fůrii, takže: 21.9.2010 jsme si s mamkou a tátou jeli pro Waldíka do Lanškrouna. Prodávali ho, protože už nemohl skákat parkury. Byl po zranění zadní nohy. Naneštěstí té samé jako předtím. Prý měl přes 50 stehů jen na jednom kloubu, ale šlachy a kost zůstaly v pořádku. Při skákání ale shazoval skoky, takže museli hledat kupce. Jinak se ale měl dobře, měl hodné majitele. Teď už jsme zase spolu a Waldík chodí každý den buď pod sedlo na procházkuy, nebo do výběhu s ostatními koníky, kde dělá zase ty samé lotroviny. Když ale přijdu za ním na pastvu, tak nechá i seno a ostatní koně a jde za mnou. Na to, že je to plnokrevník, který dostává pořád poměrně vysoké dávky ovsa, se na něm dá jezdit na ohlávce. Koupí Waldíka se mi splnil celoživotní sen v jednadvaceti letech. I moje mamka přestala mít deprese z práce a když je nejhůř, Waldík nám náladu vrátí za pikosekundu. Zkuste říct, že se zázraky nedějí. Ještě bych chtěla moc a moc poděkovat všem, kteří mi umožnili Waldíka koupit. Hlavně Martině Růžičkové, která mi dala vědět, paní Prokopové, že mi Waldíka prodali a samozřejmě nejvíc rodině, bez kterých by to nešlo. Děkuji za oba!